Brněnský plenér 1983; fotografická galerie

Materiál a zázemí

Špalky tvrdého dřeva, plátěný stan a ponk z fošen. Než mohla vzniknout socha, musel se kmen dostat na místo a do polohy, a to nikdy nezvládl jeden člověk.

9 fotografií

**Nad plánem díla**Porada nad výkresem na ponku z fošen. Sympozium nemělo ateliér ani jeřáb; mělo stan, špalky a dohodu. Právě z této skromnosti vyrůstá jeho svoboda: tvar se rodil na místě, v přímém kontaktu s materiálem, nikoli podle sádrového modelu.

**Kmen u plotu**Špalek o průměru kolem půl metru, výchozí bod každé sochy. Materiálem byl převážně topol, v menší míře dub a buk. Kmen si nese vlastní kresbu letokruhů i vlastní praskliny a autor s nimi musel počítat dřív, než zapnul pilu.

**Valení kmene ve čtyřech**Manipulace s materiálem byla společnou prací celého tábora. Fyzická náročnost přípravy je nedílnou součástí tohoto typu sochařství; dřevo se nedá přenést v ruce jako hlína.

**Než se začne řezat**Účastníci převracejí kmen do pracovní polohy. Volba, kterou stranou špalek lehne, předurčuje osu budoucí kompozice.

**Práce s odřezky**Odštěpky a odřezky pokrývaly celou plochu. Z hlediska techniky jde o odečítací sochařství v nejčistší podobě: hmoty pouze ubývá a každý řez je nevratný.

**Dvojice u pně**Mohutný pařez připravený k opracování. Měřítko materiálu určovalo měřítko soch, a to bylo od počátku měřítko veřejného prostoru, nikoli komorní plastiky.

**Společné valení kmene**Celá skupina se opírá do kmene. V pozadí stojí terénní vůz s plátěnou nástavbou, patrně rumunské ARO, a hladina přehrady: kulisa, která sochám určila jejich budoucí domov.

**Výběr materiálu**Obhlídka kmenů před rozdělením. Rozhodovalo se podle čela: podle prasklin, hniloby a průběhu letokruhů se odhadovalo, co z kterého kusu půjde vytěžit. Čela jsou seříznutá příčným řezem motorovou pilou, jinak se s kmeny takového průměru manipulovat nedalo.

**Špalek připravený k práci**Kmen postavený na plocho, čelo seříznuté příčným řezem. Vpravo napínací lana stanu, který byl spolu s maringotkou jediným zázemím sympozia.

Práce

Motorová pila místo dláta a piliny po kotníky. Sochaři pracovali pod otevřeným nebem, za horka i do soumraku, s nářadím, které si každý přivezl sám.

14 fotografií

**Srážka pod pilou**Vladimír Kokolia při práci na sousoší Srážka. Snímek nenechává nikoho na pochybách o technice: motorová pila je zde primárním sochařským nástrojem, nikoli pomůckou na hrubování.

**Tři hlavy pod pilou**Pavel Luffer vede řez shora; ve dřevě je už patrný oválný prostup, který dílu dá jeho výraz. Prostup není dekorací, ale sochařskou zkratkou, která z hmoty udělá znak.

**Tři hlavy vznikají**Rozpracovaný objekt v širším záběru. Plochy po pile jsou ponechány bez dalšího hlazení: stopa nástroje se stává rukopisem díla.

**Sirka vzniká**Podélné řezy, jimiž se válcový kmen hranoluje do štíhlého dříku; na bližším konci je plocha už hotová. Takto se rodila Sirka Miroslava Vochty, nejtrvalejší dílo celého ročníku. Pila je značky Stihl; konkrétní model, snímek nedovoluje určit, v úvahu připadají typy řady 024, 028, 034, 036 a 038.

**Hamlet**Laco Garaj osazuje na Hamletovi kovové dráty. Kombinace dřevěné hmoty s tenkou kresbou kovu je promyšlený kontrast: těžké tělo proti nehmotné linii, socha proti náčrtu.

**Zvedání rozpracovaného bloku**Postavit dílo do svislé polohy vyžadovalo ruce všech. Teprve ve vertikále se ukázalo, zda kompozice drží pohromadě.

**Řez do špalku**Sochař oddělává z hranolu velké klíny a hledá základní objem. Pila v jeho rukou je podle určení sběratele Radana Bernackého Pioneer, patrně model P 20; kanadské pily se k nám dovážely přes Tuzex. Dokumentace nenechává pochybnost, že práce probíhala motorovou pilou od prvního řezu až po detail.

**Figura pod pilou**Sedící postava vzniká přímo z kmene, bez modelu a bez převodu. Autor pracuje se zjednodušením, které si drží čitelnost figury i po redukci na několik základních objemů.

**Srážka vzniká**Vladimír Kokolia vychází z tvarů, které předpřipravila sama příroda: z nepravidelného růstu kmene, jeho vidlic a nálitků. O kořeny přitom nejde, jde o nadzemní část dřeva, jejíž vlastní logiku autor přijal za výchozí bod a dotvořil ji do sousoší Srážka.

**Ve dvou u jednoho kmene**Řezání za plného provozu, v pozadí hladina přehrady. Kouř od pily a rozptýlené světlo dávají snímku téměř dílenskou atmosféru.

**Elektrická Stihl E10**Odložená elektrická řetězová pila Stihl E10 s nataženým kabelem. Kolem ní jsou vidět čerstvé řezy: faseta vedle fasety, ostré hrany, stopa řetězu. Tato technika je pro plenér určující a snímek ji dokládá naprosto nedvojznačně.

**Ležící a opalující se žena**Práce pokračovala do tmy. Ležící opalující se žena Jiřího Sobotky je ukázkou zralé stylizace: tělo je zredukováno na několik plochých objemů, a přesto o poloze i náladě figury není pochyb.

**Vrtání spojů Letadla**Vítězslav Odstrčil vrtá otvory pro kolíkové spoje trupu a křídel Letadla; na trupu leží kladivo. Vrtačka slouží ke kompletaci, nikoli k modelaci tvaru: rotační řezbářské nástroje na principu frézy nebo rašple, které vyžadují podstatně vyšší otáčky, v té době k dispozici nebyly. Tvar byl vytěžen motorovou pilou, což je na dílech kolem dobře patrné.

**Trojice u špalku**Přestávka u rozpracovaného hranolu. Kolem leží odseknuté klíny, přesně ty, o nichž se dá tvar zpětně přečíst. Sochař drží tutéž pilu Pioneer P 20 jako na snímku Řez do špalku; při pohledu zprava jdou za sebou lišta, kryt řetězky a výfuk.

Díla

Snímky, na nichž lze rozpoznat konkrétní práce prvního ročníku: od legendární Sirky přes Letadlo a Bouřku až po Jezevčíka, na kterého se smí sednout.

17 fotografií

**Sirka**Obří zápalka Miroslava Vochty a patrně nejúspěšnější dílo celé historie plenéru; na snímku v původní podobě z roku 1983. Nadsázka měřítka je tu celým obsahem: banální drobnost, kterou má každý v kapse, zvětšená do rozměru trámu se mění v dominantu krajiny. Sirka se stala orientačním bodem i místem dohodnutých schůzek; u ní se scházely celé generace milenců a pláž po ní dodnes nese jméno. Původní dílo vydrželo u vody pětatřicet let, v roce 2018 je na témže místě nahradila druhá verze od téhož autora.

**Letadlo se staví**Vítězslav Odstrčil sestavuje z opracovaných dílů trup a křídla Letadla. Skladebnost je tu záměrná: dílo přiznává, že je složeno, a tím si drží hravost.

**Montáž křídel**Táž práce z druhé strany. Konstrukce je čitelná na první pohled: válcový trup z kmene, nesené plochy křídel, vzpěry. Odstrčil zachází s tématem se zjevnou lehkostí a přitom bez laciné popisnosti.

**Letadlo hotové**Dokončené dílo s tmavým opáleným povrchem. Opálení není jen ochranou dřeva: sjednocuje tvar, potlačí kresbu letokruhů a nechá vyniknout siluetu.

**Bouřka**Bouřka Petra Veselého: dřevo je mrak, ocelové pruty jsou déšť. Spojení dvou materiálů nese celý význam díla a funguje na dálku i zblízka, siluetou i kresbou prutů. Jedno z nejsilnějších řešení celého ročníku.

**Tři hlavy**Instalace Tři hlavy Pavla Luffera. Hlava je zredukována na obrys a jediný oválný prostup, tedy na zkratku dovedenou až k hranici znaku, která si přesto udrží jednoznačnou čitelnost. Na snímku jsou dva z objektů.

**A co včíl?**Ženská figura vztyčená hlavou dolů, socha A co včíl? Vítězslava Odstrčila. Převrácení postavy je gesto s otázkou v názvu; tmavý opálený povrch dodává dílu vážnost, kterou samotný vtip nemá. Za ní stojí černá, do šupin členěná Šiška Martina Šebka a vpravo v pozadí světlá Potápěčka Radomíra Vavruši.

**Potápěčka**Potápěčka Radomíra Vavruši. Postava je vytesána z jediného kmene a autor v ní udržel napětí mezi vzpaženými pažemi a zavřenou siluetou. Míra stylizace je přesně odvážená: dost na to, aby socha nebyla popisná, a málo na to, aby ztratila lidskost.

**Potápěčka dokončená**Táž socha v podzimním světle. Světlo klouže po fasetách po pile a modeluje objem způsobem, jakého by hladce broušený povrch nedosáhl.

**Dokončování Potápěčky**Poslední úpravy u paty kmene. Socha zůstává spojena se svým špalkem: dřevo přiznává, odkud pochází.

**Jezevčík**Jezevčík Romana Šupity: stylizovaný pes, protažený do délky lavice, s otvory místo popisných detailů. Dítě, které si na něj sedlo, je nejlepším důkazem záměru; dílo se nemá obcházet, ale používat. Užitkovost tu není ústupkem, nýbrž tématem.

**Kruhy**Kruhy Romana Wenzela, vrstvená sestava opracovaných kmenů, která si pohrává s opakováním kruhového řezu. V pozadí stojí další hotové sochy; plocha se ke konci sympozia proměnila v otevřenou galerii.

**Ležící a opalující se žena, dokončená**Dílo Jiřího Sobotky usazené na fošně. Tělo je složeno z několika plochých objemů oddělených přímými řezy a hrany mezi nimi zůstaly ostré, tak jak je zanechala lišta. Stylizace tu vychází přímo z nástroje.

**Bouřka v barvě**Bouřka Petra Veselého na barevném diapozitivu. Barva ukazuje to, co černobílý snímek skryje: rozdíl mezi tmavou hmotou mraku a světlým dříkem s čerstvými řezy, do nějž jsou zapuštěny ocelové pruty deště.

**Tři hlavy z druhé strany**Instalace Tři hlavy Pavla Luffera ve večerním světle a z opačného pohledu než na předchozím snímku. Oválné prostupy jsou vyříznuté špičkou lišty; stopa kruhového náběhu řezu zůstala na stěnách otvorů viditelná.

**Detail opáleného torza**Opálení potlačí kresbu letokruhů a nechá vyniknout stopu nástroje: rovnoběžné rýhy po zubech řetězu jsou na opáleném povrchu čitelnější než na syrovém dřevě. V pozadí další hotová díla. Určení díla a autora zatím není jisté.

**Vzpomínka na Lennona**Dílo Vzpomínka na Lennona Vladimíra Matouška před skupinou hostů a účastníků, zachycené ještě v rozpracovaném stavu. Na rozdíl od většiny prací prvního ročníku, které si ponechaly plochy po liště jako výtvarný prvek, byla tato socha nakonec dopracována dláty a broušením. Snímek tedy neukazuje finální podobu díla, ale fázi, v níž je stopa pily ještě čitelná. Stylizovaná tvář s výraznou linií nosu a špičatou bradou je z tohoto úhlu patrná jen v obrysu; celek je komponován na obchůzku.

Lidé

Sympozium bylo především setkáním. Skupinové snímky, portréty a chvíle mimo pracovní dobu vypovídají o atmosféře stejně silně jako hotová díla.

13 fotografií

**Společný snímek účastníků**Skupina na kmeni, který se ještě nestačil proměnit v sochu. Vlevo sedí Laco Garaj, vpředu v kostkované košili Pavel Luffer a za ním Petr Veselý; uprostřed v brýlích Jiří Sobotka, za ním Vladimír Kokolia a vpravo vousatý Vítězslav Odstrčil. Šest autorů, jejichž díla dnes najdeme ve sbírkách předních galerií.

**Společný snímek II**Další záběr téže skupiny z jiného úhlu a s dalšími lidmi, kteří se na place pohybovali. Sympozium bylo stejně tak setkáním jako soutěží.

**Společný snímek III**Široký záběr na celou skupinu; vpravo očíslované špalky připravené k práci. Zcela vpravo v kostkované košili sedí Petr Veselý.

**Společný snímek IV**Poslední z řady snímků pořízených týž den. Vedle autorů jsou na nich i rodinní příslušníci a další lidé, kteří k sympoziu patřili.

**Skupina před hotovými díly**Uvolněná pozice před dokončenými pracemi; vlevo konstrukce Letadla, vpravo oválná plastika. Zcela vpravo stojí Laco Garaj, třetí zleva Martin Šebek.

**U Letadla**Účastníci pózují kolem Letadla, tentokrát ještě ve světlém, neopáleném dřevě. Na křídle vlevo sedí Martin Šebek, vpravo se opírá Laco Garaj.

**U Letadla podruhé**Jiný záběr téhož okamžiku, opět s Martinem Šebkem na křídle a Lacem Garajem vpravo. Uvolněnost skupiny hodně vypovídá o tom, jak sympozium fungovalo.

**Mezi kmeny**Úsměv uprostřed rozřezaných špalků. V pozadí charakteristická trojúhelníková stavba u přehrady.

**Dvojice I**Neformální okamžik na place; v popředí rozpracované ležící torzo.

**Zátiší s lahvemi**Pařez místo stolu, lahve, pohárky a sešit. Snímek, který na první pohled patří k zázemí sympozia, se ukázal jako doklad širšího kontextu: vedle stěžejních děl vznikala na place i drobná komorní díla jako pozornost pro organizátory. Alkohol byl v té době běžným platidlem vděčnosti a tyto prezenty vznikaly nad rámec zadání, tedy rychle. V tom lze vidět domácí genezi techniky, které dnes říkáme speedcarving.

**Petr Veselý**Autor před vlastním dílem, Bouřkou. Portrét u hotové práce, jaký se v dokumentaci sympozií objevuje jen zřídka.

**Přestávka na place**Celá plocha je pokrytá odřezky a štěpinami. Jsou to klíny odpadlé od lišty a právě ony nejlépe ukazují povahu práce: hmoty pouze ubývalo a každý řez byl nevratný. Vpravo v pozadí trojnohý stojan s vyzdviženým kmenem.

**Společné posezení**Záběr mimo plac, u kamenné zdi. Dokumentace Jitky Kučerové zachytila i tuto stránku sympozia, tedy společenskou, nikoli jen pracovní.

Hodnocení a veřejnost

Na konci přišli hosté, komise a fotografové. Sochy se pak přestěhovaly na břeh přehrady, mezi lidi, tedy tam, kam od začátku mířily.

12 fotografií

**Den, kdy přišli hosté**Návštěva u maringotky, která sloužila jako zázemí. Na její střeše stojí fotograf; dokumentace probíhala souběžně s hodnocením. V popředí vydlabaný špalek ve tvaru koryta.

**Květ**Abstraktní Květ Stanislava Dreksy před skupinou hostů. Rozvinutí tvaru do prostoru je čistě sochařské: dílo nepopisuje květinu, pracuje s jejím principem.

**Mezi sochami**Hosté procházejí mezi hotovými pracemi. Vlevo stojí Tři hlavy Pavla Luffera, uprostřed tmavá vertikální figura A co včíl? Vítězslava Odstrčila. Snímek dobře ukazuje, jak sochy fungují ve vzájemném odstupu.

**Před Srážkou**Hosté hodnotí sousoší Srážka Vladimíra Kokolii.

**Srážka z druhé strany**Totéž dílo z opačného pohledu. Socha je komponována na obchůzku a z každé strany nabízí jiný obrys.

**Autor vykládá dílo**Jeden z účastníků vysvětluje svou práci hostům. Na soše vpravo jsou dobře patrné souvislé plochy po pile.

**Výklad pokračuje**Širší záběr téže chvíle. Vpravo mohutná socha, kolem ní hosté.

**Celkový pohled na plac**Vzácný celkový záběr: vlevo Bouřka Petra Veselého, uprostřed Ležící a opalující se žena Jiřího Sobotky, vpravo skupina hostů. Přesně takto vypadal plenér těsně před instalací soch na břeh.

**Debata nad výsledky**Rozhovor účastníků a hostů; v pozadí Bouřka Petra Veselého a vlevo Tři hlavy Pavla Luffera.

**Kolem Srážky**Sousoší Srážka Vladimíra Kokolii v den návštěvy hostů. Kolem díla leží klíny a odřezky přesně tak, jak odpadly od lišty. Na povrchu jsou souvislé plochy po pile ponechané bez dalšího opracování; o použité technice nemůže být sporu.

**Výklad nad plochým dílem**Účastník vykládá hostům nad dřevěnou tabulí s názvem akce. Takové tabule patří k řezbářským akcím běžně. V roce 1983 se nápisy vyřezávaly převážně dláty; teprve od roku 2006, kdy se na náš trh dostaly speciální výtvarnické lišty, se běžně píší hrotem lišty motorové pily.

**Předávání**Účastník podává hostům tabuli s názvem akce, tedy tentýž předmět jako na předchozím snímku. Vpravo hosté v oblecích, vlevo autoři v pracovním.

Soupis děl prvního ročníku

Práce, které na plenéru v roce 1983 vznikly, i s jejich autory. Zvýrazněná díla se podařilo najít na fotografiích v této galerii.

SirkaMiroslav Vochta
LetadloVítězslav Odstrčil
A co včíl?Vítězslav Odstrčil
BouřkaPetr Veselý
Tři hlavyPavel Luffer
HamletLaco Garaj
SrážkaVladimír Kokolia
PotápěčkaRadomír Vavruša
Ležící a opalující se ženaJiří Sobotka
JezevčíkRoman Šupita
KruhyRoman Wenzel
KvětStanislav Dreksa
ŠiškaMartin Šebek
Vzpomínka na LennonaVladimír Matoušek
Mistr a MarkétkaVladimír Matoušek
VýrůstkyŠtěpán Albert
YpsilonŠtěpán Albert

● zachyceno v galerii (14 z 17) · ○ zatím nenalezeno mezi snímky

Autoři

Plenér nebyl přehlídkou nadšenců. Sešli se na něm absolventi Akademie výtvarných umění i výrazné osobnosti neoficiální scény; lidé, z nichž se později stali profesoři, laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého a autoři vystavující v Praze i v zahraničí.

Vladimír Kokolia *1956 BrnoMalíř, grafik, pedagog, básník a hudebník. Roku 1990 se stal vůbec prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého; od roku 1992 vede na pražské AVU ateliér Grafika II a od roku 2006 je profesorem. V letech 1984–1997 byl zpěvákem a textařem brněnské undergroundové skupiny E. Patří k nejrespektovanějším osobnostem generace, která se prosadila v osmdesátých letech. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie Praha, Galerie hlavního města Prahy, Moravské galerie v Brně, Muzea města Brna, Muzea umění Olomouc i zahraničních institucí, mezi nimi SMAK v Gentu a Albertina ve Vídni. Na plenéru vytvořil sousoší Srážka.
Petr Veselý *1953 BrnoMalíř, básník a výtvarný pedagog. Vystudoval brněnskou SUPŠ a poté ateliér krajinářského a figurálního malířství Jana Smetany na AVU. Od roku 1992 působí na FaVU VUT v Brně, roku 1993 se stal docentem a v letech 2002–2007 vedl ateliér Malířství I. Člen Tovaryšstva malířského (spolu s Kokoliou, Petrem Kvíčalou a Janem Steklíkem), nositel Ceny města Brna za výtvarné umění (2009). Je zastoupen ve sbírkách Národní galerie Praha, Moravské galerie v Brně, Muzea města Brna, Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, Východočeské galerie v Pardubicích i v soukromých sbírkách doma a v zahraničí. Autor Bouřky.
Jiří Sobotka *1955 BrnoSochař, absolvent pražské AVU. Jeho tvorba navazuje na okruh amerického pop-artu kolem Roye Lichtensteina, Andyho Warhola a Claese Oldenburga; typickým motivem raného díla je všední předmět zvětšený do nadživotní velikosti. Od počátku osmdesátých let vystavuje a účastní se mezinárodních sympozií doma i v zahraničí. Na prvním plenéru vytvořil Ležící a opalující se ženu, na obnoveném ročníku 1998 pětimetrový Ohryzkovník; sloup z čtyřikrát opakovaného ohryzku, který u přehrady stojí dodnes a v Brně zlidověl. Samostatně vystavoval mimo jiné na Špilberku (Skororetro).
Miroslav Vochta *1954 BrnoAkademický architekt; architekt, designér, sochař a restaurátor, absolvent pražské AVU. Vlastní ateliér na Pellicově ulici v Brně; je mimo jiné autorem náhrobku Jaroslava Kursy. K plenéru se vrátil i po pětatřiceti letech: patřil k účastníkům ročníku 2018, kdy vytvořil druhou verzi své Sirky. Původní dílo z roku 1983 stálo u vody pětatřicet let a dalo jméno místní pláži.
Vítězslav „Viki“ Odstrčil 1951–2021Sochař, absolvent brněnské SUPŠ, který celý život tvořil ve svobodném povolání v Holštejně v krajině Moravského krasu. Plastické myšlení hledal u Otakara Španiela a Jana Štursy, míru a kázeň tvaru u Josefa Čapka. Mimořádně citlivě pracoval se dřevem, od roku 2010 také s bronzem a betonem. Jeho volné sochy; snící dívky, harmonicky klenuté figury a torza; mají komorní, lyrický charakter. Na prvním plenéru vytvořil hned dvě díla: Letadlo a A co včíl?
Vladimír Matoušek *1956 BrnoSochař a řezbář. Vyučil se u malíře Petra Skácela na brněnské LŠU (1973–1976). V sedmdesátých a osmdesátých letech se věnoval restaurování gotických a barokních soch, od devadesátých let především vlastní tvorbě, která má převážně sakrální určení. K jeho hlavním pracím patří řezbářská výzdoba nového interiéru kostela sv. Jiljí v Brně-Komárově (2004); s architektem Radimem Horákem ze studia KAMKABINET vytvořil památník sv. Cyrila a Metoděje na Petrově a na Velehradě. Na plenéru vytvořil Vzpomínku na Lennona a Mistra a Markétku.
Stanislav Dreksa 1949–1996Sochař a výtvarník z Říčan u Brna. Věnoval se práci ve veřejném prostoru, komorní plastice a soustavně spolupracoval s architekturou. Jeho Květ (1982–1983) vznikl ve spolupráci s architektem K. Filkou jako exteriérová plastika pro Antonínovo náměstí ve Frýdku-Místku a s týmž motivem se autor zúčastnil i brněnského plenéru. Se sochařem Bedřichem Čelikovským vytvořil Sluneční hodiny a fontánu (1979) pro dálniční odpočívku ve Velkém Meziříčí, s Jánušem Kubíčkem a Jaroslavem Pravdou spolupracoval na architektonických reliéfech v Brně (1975–1976). Z komorní tvorby je znám Vír (1975) z masivního opalovaného dřeva; technika opalování se objevuje i na sochách z plenéru.
Laco Garaj *1959 Rimavská SobotaSochař, malíř a profesionální vitrážista. Sochařství studoval na brněnské SUPŠ u akademického sochaře Ladislava Martínka, v letech 1978–1980 patřil k beatnické komuně kolem Václava Stratila v Olomouci. Po undergroundové výstavě v Dolních Kounicích (1980) se profiloval jako protirežimní umělec vystavující na neoficiální scéně, později také v Poznani, New Yorku či Bonnu. Jeho tvorbu charakterizuje expresivní přístup založený na vrstvených abstrahovaných liniích a živelné energii. Žije a pracuje v Klentnici pod Pálavou. Autor Hamleta.
Radomír VavrušaAkademický sochař působící v Brně, žák Miloše Axmana. Vedle volné tvorby se věnuje pamětním deskám a restaurátorským úkolům ve veřejném prostoru; provedl mimo jiné restaurování a přemístění historického kříže z roku 1830. Autor Potápěčky, jedné z nejzdařilejších figurálních prací ročníku.
Pavel LufferSochař a malíř, absolvent pražské AVU. Už v roce 1983 se představil na kolektivní přehlídce 20 mladých sochařů a architektů, absolventů AVU v Praze v křížové chodbě brněnské Nové radnice a na II. bienále mladých výtvarníků Jihomoravského kraje. Samostatně vystavoval v brněnské Galerii mladých (1986) a v Galerii Jaroslava Krále (Obrazy, 1991); později se profesně spojil se středním uměleckým školstvím v Brně. Autor instalace Tři hlavy, která se nedochovala; fotografie z plenéru jsou tak jedním z mála dokladů o její podobě.
Vladimíra Sedláková *1952 BrnoMalířka a grafička. Studovala na brněnské LŠU u Roberta Hliněnského a v letech 1975–1980 na pražské AVU u profesora Jana Smetany. Její tvorba prošla několika zřetelnými obdobími; od zátiší a figury přes konstruktivní řešení městské architektury a téma vědy a techniky až k počítačové tvorbě od roku 1994. Za dílo vytvořené na plenéru získala Cenu I. brněnského plenéru (1983); je také nositelkou Ceny SONP Kladno (1980), cen III. a IV. výstavy mladých brněnských výtvarníků (1984, 1986) a Ceny Masarykovy akademie (1994).
Čestmír Suška *1952 PrahaSochař, režisér, organizátor a kurátor výstav; absolvent sochařství na pražské AVU (1974–1980). V letech 1987–1991 byl členem legendární skupiny Tvrdohlaví, roku 2000 založil sdružení a sochařský ateliér Bubec v Praze-Řeporyjích, kde pořádá umělecké rezidence a festival Art Safari. Samostatně vystavoval na Staroměstské radnici (1995), v Mánesu (1997), v Thámově hale (Rezavé květy, 2007), v Museum of Art v Birminghamu (2007), v newyorské O. K. Harris Gallery (2008) a v centru DOX (2012). Dvakrát získal stipendium Pollock-Krasner Foundation (1995, 2010), absolvoval rezidence v Sculpture Space v Utice, ve Vermont Studio Center a ve Wade Sand and Gravel v Birminghamu a přednášel na Munson-Proctor Arts Institute, Vermont Studio Center, Johnson State College i University of Maryland. Na obnoveném plenéru 1998 vztyčil šestimetrové dubové Párátko, které u Brněnské přehrady stojí dodnes.
Roman WenzelAutor Kruhů; vrstvené sestavy pracující s opakováním kruhového řezu kmenem. Další životopisné údaje se zatím nepodařilo dohledat.
Roman ŠupitaAutor Jezevčíka, užitkové plastiky, na kterou si podle dobové dokumentace sedaly děti. Další životopisné údaje se zatím nepodařilo dohledat.
Štěpán AlbertAutor dvojice prací Výrůstky a Ypsilon. Další životopisné údaje se zatím nepodařilo dohledat.
Martin ŠebekAutor Šišky. Další životopisné údaje se zatím nepodařilo dohledat.

Poznámka k technice a sochařskému přístupu

Tři názvy a jeden nepravidelný rytmus

Sympozium vystupuje pod třemi jmény: Brněnský plenér, podle místa konání Bystrcký plenér a nejmístněji Plenér Prygl. Slovo pochází z brněnského hantecu, městského slangu složeného z hanáckého nářečí, brněnské němčiny, vídeňského argotu, romštiny a jidiš, v němž se přehradě odjakživa říká prygl.

Dvouletá perioda zůstala jen záměrem. Ročníky na sebe nenavazovaly pravidelně, přestávky byly mnohem delší a v současnosti sympozium aktivně neprobíhá. Podstatné však není tempo, ale rozpětí: plenér mapuje sochařskou tvorbu ve dřevě od roku 1983 až po ročník 2018.

Motorová pila jako sochařský nástroj

Dokumentace nenechává o technice žádnou pochybnost: na snímcích jsou zachyceny motorové pily v akci, odložená elektrická Stihl E10 s nataženým kabelem i čerstvé řezy v dřevní hmotě. Stroje určil sběratel Radan Bernacký: doloženy jsou nejméně tři značky, Stihl u podélných řezů na Sirce, kanadský Pioneer P 20 dovážený přes Tuzex a Husqvarna, u níž lze typ zúžit jen zeširoka, nejspíše model 162. Skladba nářadí tedy nebyla jednotná; každý si vozil vlastní.

Podstatné je, že stopa nástroje nebyla zahlazována. Široké fasety, ostré hrany a kresba řetězu zůstaly přiznány a staly se rukopisem díla. Takový povrch rozehrává denní světlo úplně jinak než hlazená plocha, a je to volba, ne nedodělek.

Snímky mají i širší dopad: dokládají, že motorovou pilou se u nás sochalo už v roce 1983, a to v rukou autorů, kteří později působili jako profesoři a docenti na akreditovaných uměleckých školách. Tvrzení, že řezbu motorovou pilou přinesli samouci až po roce 2010 podle amerických videí, tak nemá oporu v pramenech.

Zralá autorská stylizace

Figurální práce prvního ročníku stojí na vyzrálém, ryze autorském podání s uváženou mírou stylizace, sochařské skratky a nadsázky. Tělo je redukováno na několik nosných objemů, hlava na obrys s jediným prostupem, banální předmět zvětšen do měřítka trámu; a přesto zůstává vše jednoznačně čitelné.

Právě tím se tyto práce v umělecké rovině vysoko zvedají nad dnes rozšířený proud neškoleného realistického projevu, který obvykle pouze převádí fotografii nebo dílo jiného autora. Zde nejde o kopii, ale o vlastní výtvarné myšlení převedené do dřeva.

Zátiší s lahvemi a počátky speedcarvingu

Jeden ze snímků zachycuje pařez použitý jako stůl, lahve a pohárky. Podle pamětnických výpovědí vznikala na place vedle stěžejních děl i drobná komorní díla jako pozornost pro organizátory; alkohol byl v té době běžnou neformální odměnou.

Tyto práce vznikaly nad rámec zadání a pod časovým tlakem, tedy rychle a úsporně. Jde o domácí genezi techniky, které dnes říkáme speedcarving, doloženou už v roce 1983. Cenné je, že snímek nebyl pořízen proto, aby něco dokazoval; doklad se do něj dostal mimoděk.

Doložené vazby, nikoli tvrzení

Scéna, která zde pracovala s motorovou pilou, není izolovaná. Vede z ní doložitelná síť vztahů: učitelé a žáci (Garaj u Ladislava Martínka, Veselý a Sedláková u Jana Smetany, Matoušek u Petra Skácela, Vavruša u Miloše Axmana), navazující pedagogické působení týchž autorů na AVU a FaVU, opakovaná sympozia a katalogy.

Díla těchto autorů jsou navíc zastoupena ve sbírkách národních galerií, tedy institucí, jejichž zákonným úkolem je shromažďovat tvorbu významných umělců. Proti takto doloženému materiálu nemají superlativní tvrzení o nedávném objevu řezby motorovou pilou žádnou váhu.

Sochy pro místo, ne pro sál

Díla byla od počátku komponována pro břeh přehrady; pro pohled z odstupu, pro obchůzku dokola a pro proměnlivé světlo pod otevřeným nebem. Měřítko určoval samotný špalek a s ním i nárok veřejného prostoru.

Nejzřetelněji to ukazuje Jezevčík Romana Šupity, na kterého si sedlo dítě: užitkovost tu není ústupkem, ale tématem. Umění se v rekreační oblasti nedostává k lidem přes katalog, ale přes dotyk.

Kdo je na snímcích

Tam, kde se osobu podařilo bezpečně určit, je v popisku uvedena jménem. U většiny tváří to však po více než čtyřech desetiletích možné není: dobová dokumentace nenese žádné popisky a rozlišení negativů má své meze.

Je také třeba počítat s tím, že na fotografiích nejsou zdaleka jen autoři. Na place se pohybovali pomocníci při manipulaci s kmeny, rodinní příslušníci a přátelé účastníků, organizátoři, hodnotitelé a prostí návštěvníci z okolí přehrady. Připisovat jména podle domněnky by dokumentaci spíše poškodilo, proto zůstávají ostatní osoby neurčeny. Upřesnění od pamětníků uvítáme.

Osud děl

Dřevo nevzdoruje ani povětrnosti, ani nešetrným zásahům. Z devatenácti soch prvního ročníku zůstalo v roce 1997 sedm. Nejdéle vydržela Sirka Miroslava Vochty, podle níž dostala jméno i místní pláž: jako původní dílo stála u vody pětatřicet let, v roce 2018 ji na témže místě nahradila druhá verze od téhož autora.

O to větší váhu má tato fotografická dokumentace: u většiny prací je dnes jediným svědectvím o tom, jak vypadaly.

O galerii

Dochovaná dokumentace Jitky Kučerové čítá kolem sta snímků; zde je z nich zpřístupněn výběr 65 záběrů. Snímky pocházejí z jejího archivu. Zapůjčené diapozitivy a filmy digitálně zpracoval grafický ateliér Eduarda Timka. Rozdělení do pěti celků sleduje přirozený průběh sympozia; od dovezeného kmene přes práci a hotová díla až po den, kdy si výsledky přišli prohlédnout hosté.

Přepínač v hlavičce odděluje barevné diapozitivy od černobílých negativů. Kliknutím na snímek se otevře zvětšenina, v ní lze listovat šipkami a přiblížit detail.

Zásahy do snímků a určení děl

Barevné diapozitivy byly za desítky let výrazně vybledlé do fialova; barvy jsou obnoveny automatickým vyrovnáním kanálů. U černobílých negativů byl vyrovnán pouze kontrast. Výřez ani obsah snímků upraveny nebyly.

Materiálem byl v roce 1983 převážně topol, v menší míře dub a buk. Topol je měkký a rychle se s ním pracuje, ve venkovním prostředí ale vydrží podstatně méně než dub; to je jeden z důvodů, proč se většina prací prvního ročníku nedochovala. Pozdější ročníky už měly zadání přesné, například pro rok 2016 to bylo tvrdé dřevo, dub, buk nebo jasan.

Motorové pily na snímcích určil sběratel a spoluautor knihy o historii motorových pil Radan Bernacký. Určení děl a autorů vychází ze soupisu prvního ročníku a bylo ověřeno pamětnicí. Tam, kde autorství zatím jisté není, je to v popisku výslovně uvedeno.