Andrej Irša, sochař, řezbář a publicista
Veřejný prostor na moravsko-slovenském pomezí formuje řada vlivů, ale jen málokterý autor do něj dokáže vtisknout tak hlubokou stopu jako sochař, řezbář a publicista Andrej Irša (nar. 1972 v těsně sousedící Skalici). Jeho tvorba nepředstavuje galerijní eskapismus, ale živou, hmatatelnou součást městské i venkovské architektury. Z pozice grafičky a spolumajitelky hodonínské společnosti Vividium vnímám umělcovu práci nikoli skrze prizma rodinného sentimentu, ale jako nekompromisní dialog mezi tradičním sochařským řemeslem a progresivním vývojem v novém miléniu. Naše profesní synergie je založena na faktu, že současný design nemůže existovat bez hlubokého pochopení řemesla, uměleckého či architektonického kontextu a synergie tradičních i moderních materiálů s digitálními technologiemi.
Původní strojírenské vzdělání se zaměřením na zpracování kovů, mechaniku strojů a zařízení, k němuž byl autor v mládí nasměrován tehdejším rigidním školským systémem, položilo racionální základ pro budoucí výtvarné inovace i tvorbu odborných metodik. Povinnost odpracovat smluvní úvazek pro tehdejšího zaměstnavatele vyvážilo večerní studium zakončené maturitou. Následná vojenská služba, vysokoškolská studia sester Hanky a Veroniky i nutnost mužské ruky na rodinném hospodářství sice dočasně odklonily autorovu pozornost k pragmatické potřebě výdělku na vyplacení dědických podílů, ale právě tato ekonomická nezávislost umožnila založení vlastní umělecko-řemeslné činnosti.
Formování autorského stylu určovala setkání s výraznými osobnostmi oboru. Od počátečních zkušeností u lidových řezbářů Ivana Tomeše z Myjavy a Františka Gajdy kteří se chovali téměř otcovsky, vedla cesta k odbornému vedení pod dohledem akademického sochaře Milana Flajžíka (sochaře a restaurátora se zaměřením na polychromovanou plastiku). Zásadní byla v tomto směru praxe v renomované německé restaurátorské dílně pod vedením Dušana Mocka, která zprostředkovala přímý kontakt s unikátními gotickými a románskými sakrálními památkami. Extrémní nároky na preciznost a objem ruční práce sice zformovaly suverénní řemeslnou zručnost, ale zároveň vyvolaly přesycení klasickým ornamentem, slohovostí. Výsledkem byl postupný odklon od tradičních technologií směrem k dynamické řezbě motorovou pilou a novým možnostem. Nedostatek institucionálního uměleckého vzdělání autor systematicky kompenzoval odbornými kurzy v polygrafii, získáním lektorské úrovně v práci s motorovou pilou, studiem lití epoxidu a složením zkoušky na instruktora odborného výcviku v akreditovaném vzdělávání. Organizační a redakční zázemí spojené s činností Zahradní galerie Alojze Machaje a vydáváním čtvrtletníku Doteky a cesty pak logicky vyústilo v patnáctileté úspěšné vedení projektu Řezbářství.sk, tehdejšího klíčového diskusního fóra na česko-slovenské scéně. Absence formálního akademického studia v autorově rané biografii se v kontextu postsocialistické reality devadesátých let neukázala jako limit, nýbrž jako katalyzátor tvořivé invence.
Umělecké uvažování Andreje Irši, stvrzené dlouholetým členstvím v Umělecké besedě Slovenské, se dlouhodobě projektuje do monumentální plastiky v krajinném a urbanistickém kontextu. Desítky realizací dnes kultivují prostředí na obou stranách hranice. Příkladem jsou rozsáhlé soubory soch pro moravskou obec Modrá u Velehradu, kompozice třinácti postav v Duchovním parku v Kunovicích nebo transformace beskydského areálu Kýčerka ve Velkých Karlovicích. Každé dílo demonstruje mistrovské zvládnutí materiality. Technologickým milníkem v komorním měřítku se stal mechanický a ozvučený Televizní betlém (2001) sestavený ze čtyřiadvaceti druhů dřevin, jehož myšlenkový koncept autor následně rozvinul do velkoformátové, veřejně exponované podoby v podobě cezhraničního vzdělávacího projektu Zájhorácko-Slovácký betlém a poté komplexního Senického betlému, taktéž integrujícího mechanický pohyb, osvětlení a elektroniku.
Významnou osou autorovy dráhy je programová demystifikace sochařství. Jako průkopník rychlořezby (speedcarvingu) na počátku tisíciletí dokázal transformovat práci s motorovou pilou z pouhé exteriérové show na respektované odvětví s jasnými estetickými kritérii. Své dlouholeté know-how systematizoval v první odborné monografii Řezba motorovou pilou, která byla schválena jako doplňkový výukový materiál pro umělecké školy a s odstupem deseti let se dočkala druhého, přepracovaného vydání. Tento edukativní a organizační přesah se projevuje i v iniciování mezinárodních sympózií a čtvrtstoletí trvající tradici Květinových dnů v Kátově. Na těchto platformách autor dlouhodobě kooperuje s institucemi jako Klub výtvarníků Skalica, Slovenská živnostenská komora, Štátny inštitút odborného vzdelávania, Sektorová rada pre remeslá a služby či mezinárodní asociace ABA International.
Současná platforma Vividium se sídlem v Hodoníně představuje logické vyústění této evoluce. Spojuje sochařskou intuici a technologické zázemí 21. století s progresivním vizuálním vedením. Klasická sochařská modelace se zde přirozeně potkává s možnostmi 3D skenování, CNC frézování, velkoformátového 3D tisku a pokročilé formě tvořivého podání, které těží ze všech získaných dovedností. Pro architekty, designéry a municipalitu tak nevznikají pouze dekorativní objekty, ale komplexní prostorová řešení, která nesou pečeť autentického řemesla a zároveň splňují přísné legislativní a technologické nároky současnosti – autor je totiž rovněž respektovaným technologem a spoluautorem profesních normativů, standardů a metodik. Retrospektivu autorovy tvorby nabízí web irsa.sk, zatímco technologické možnosti a realizace našeho studia jsou k nahlédnutí na vividium.cz.
Simona Iršová
Andrej Irša, sochař, řezbář a publicista
Veřejný prostor na moravsko-slovenském pomezí formuje řada vlivů, ale jen málokterý autor do něj dokáže vtisknout tak hlubokou stopu jako sochař, řezbář a publicista Andrej Irša (nar. 1972 v těsně sousedící Skalici). Jeho tvorba nepředstavuje galerijní eskapismus, ale živou, hmatatelnou součást městské i venkovské architektury. Z pozice grafičky a spolumajitelky hodonínské společnosti Vividium vnímám umělcovu práci nikoli skrze prizma rodinného sentimentu, ale jako nekompromisní dialog mezi tradičním sochařským řemeslem a progresivním vývojem v novém miléniu. Naše profesní synergie je založena na faktu, že současný design nemůže existovat bez hlubokého pochopení řemesla, uměleckého či architektonického kontextu a synergie tradičních i moderních materiálů s digitálními technologiemi.
Původní strojírenské vzdělání se zaměřením na zpracování kovů, mechaniku strojů a zařízení, k němuž byl autor v mládí nasměrován tehdejším rigidním školským systémem, položilo racionální základ pro budoucí výtvarné inovace i tvorbu odborných metodik. Povinnost odpracovat smluvní úvazek pro tehdejšího zaměstnavatele vyvážilo večerní studium zakončené maturitou. Následná vojenská služba, vysokoškolská studia sester Hanky a Veroniky i nutnost mužské ruky na rodinném hospodářství sice dočasně odklonily autorovu pozornost k pragmatické potřebě výdělku na vyplacení dědických podílů, ale právě tato ekonomická nezávislost umožnila založení vlastní umělecko-řemeslné činnosti.
Formování autorského stylu určovala setkání s výraznými osobnostmi oboru. Od počátečních zkušeností u lidových řezbářů Ivana Tomeše z Myjavy a Františka Gajdy kteří se chovali téměř otcovsky, vedla cesta k odbornému vedení pod dohledem akademického sochaře Milana Flajžíka (sochaře a restaurátora se zaměřením na polychromovanou plastiku). Zásadní byla v tomto směru praxe v renomované německé restaurátorské dílně pod vedením Dušana Mocka, která zprostředkovala přímý kontakt s unikátními gotickými a románskými sakrálními památkami. Extrémní nároky na preciznost a objem ruční práce sice zformovaly suverénní řemeslnou zručnost, ale zároveň vyvolaly přesycení klasickým ornamentem, slohovostí. Výsledkem byl postupný odklon od tradičních technologií směrem k dynamické řezbě motorovou pilou a novým možnostem. Nedostatek institucionálního uměleckého vzdělání autor systematicky kompenzoval odbornými kurzy v polygrafii, získáním lektorské úrovně v práci s motorovou pilou, studiem lití epoxidu a složením zkoušky na instruktora odborného výcviku v akreditovaném vzdělávání. Organizační a redakční zázemí spojené s činností Zahradní galerie Alojze Machaje a vydáváním čtvrtletníku Doteky a cesty pak logicky vyústilo v patnáctileté úspěšné vedení projektu Řezbářství.sk, tehdejšího klíčového diskusního fóra na česko-slovenské scéně. Absence formálního akademického studia v autorově rané biografii se v kontextu postsocialistické reality devadesátých let neukázala jako limit, nýbrž jako katalyzátor tvořivé invence.
Umělecké uvažování Andreje Irši, stvrzené dlouholetým členstvím v Umělecké besedě Slovenské, se dlouhodobě projektuje do monumentální plastiky v krajinném a urbanistickém kontextu. Desítky realizací dnes kultivují prostředí na obou stranách hranice. Příkladem jsou rozsáhlé soubory soch pro moravskou obec Modrá u Velehradu, kompozice třinácti postav v Duchovním parku v Kunovicích nebo transformace beskydského areálu Kýčerka ve Velkých Karlovicích. Každé dílo demonstruje mistrovské zvládnutí materiality. Technologickým milníkem v komorním měřítku se stal mechanický a ozvučený Televizní betlém (2001) sestavený ze čtyřiadvaceti druhů dřevin, jehož myšlenkový koncept autor následně rozvinul do velkoformátové, veřejně exponované podoby v podobě cezhraničního vzdělávacího projektu Zájhorácko-Slovácký betlém a poté komplexního Senického betlému, taktéž integrujícího mechanický pohyb, osvětlení a elektroniku.
Významnou osou autorovy dráhy je programová demystifikace sochařství. Jako průkopník rychlořezby (speedcarvingu) na počátku tisíciletí dokázal transformovat práci s motorovou pilou z pouhé exteriérové show na respektované odvětví s jasnými estetickými kritérii. Své dlouholeté know-how systematizoval v první odborné monografii Řezba motorovou pilou, která byla schválena jako doplňkový výukový materiál pro umělecké školy a s odstupem deseti let se dočkala druhého, přepracovaného vydání. Tento edukativní a organizační přesah se projevuje i v iniciování mezinárodních sympózií a čtvrtstoletí trvající tradici Květinových dnů v Kátově. Na těchto platformách autor dlouhodobě kooperuje s institucemi jako Klub výtvarníků Skalica, Slovenská živnostenská komora, Štátny inštitút odborného vzdelávania, Sektorová rada pre remeslá a služby či mezinárodní asociace ABA International.
Současná platforma Vividium se sídlem v Hodoníně představuje logické vyústění této evoluce. Spojuje sochařskou intuici a technologické zázemí 21. století s progresivním vizuálním vedením. Klasická sochařská modelace se zde přirozeně potkává s možnostmi 3D skenování, CNC frézování, velkoformátového 3D tisku a pokročilé formě tvořivého podání, které těží ze všech získaných dovedností. Pro architekty, designéry a municipalitu tak nevznikají pouze dekorativní objekty, ale komplexní prostorová řešení, která nesou pečeť autentického řemesla a zároveň splňují přísné legislativní a technologické nároky současnosti – autor je totiž rovněž respektovaným technologem a spoluautorem profesních normativů, standardů a metodik. Retrospektivu autorovy tvorby nabízí web irsa.sk, zatímco technologické možnosti a realizace našeho studia jsou k nahlédnutí na vividium.cz.
Simona Iršová