Investice do umění

Počátky nákupu uměleckých děl s cílem uchování bohatství a demonstrace společenské prestiže sahají hluboko do historie, avšak umění nebylo vždy chápáno jako finanční investiční platforma v moderním slova smyslu.

Již ve starověku a renesanci panovníci, církev a bohaté rody, jako například Mediciové, kupovali díla, ale jejich hlavní motivací nebyl budoucí výnos, nýbrž patronát, náboženský účel a dědičná hodnota. Obrazy a sochy sloužily především jako symboly statusu a majetku. Určitý náznak trhu se objevil v 17. století v Holandsku, kde se poprvé vytvořila širší tržní třída sběratelů, která poptávala díla od místních malířů a ceny se začaly formovat na základě nabídky a poptávky, avšak bez sofistikované investiční strategie.

Skutečný přechod k investování jako systematické finanční disciplíně, kde se díla nakupují s cílem dlouhodobého kapitálového zhodnocení, se odehrál až později. K tomuto posunu došlo zejména na přelomu 19. a 20. století s rozvojem velkých aukčních domů jako Sotheby's a Christie's a s nástupem modernismu. Dlouho podceňovaní umělci, jako byli impresionisté a postimpresionisté (například Vincent van Gogh), začali dosahovat na aukcích závratných cen. Jejich díla byla poprvé vnímána jako aktiva s potenciálem růstu hodnoty, čímž se formovala finanční motivace k nákupu.

Za skutečný začátek investování do umění v moderním smyslu, jak jej známe dnes je považována až druhá polovina 20. století. K tomuto etablování přispěla globalizace trhu, která přilákala mezinárodní investory a fakt, že díla od autorů jako Picasso nebo Andy Warhol se stala nejkvalitnější a nejspolehlivější investiční aktiva. Investoři začali vnímat umění jako alternativní investiční kategorii, která sloužila k diverzifikaci portfolia a uchování hodnoty během ekonomických krizí.

Investování do umění, a konkrétně do sochařství, představuje unikátní kombinaci držení hmatatelného majetku a spekulativního finančního aktiva. Hodnota sochy vychází z její trvanlivosti často monumentálnosti, což historicky zajišťovalo vysokou prestiž a spolehlivé uchování bohatství. Tento primární benefit, kdy dílo slouží jako pojistka proti inflaci a jako snadno přenosná forma kapitálu, platí od renesančního patronátu až do současnosti. Oproti malbě navíc sochařství často dominuje veřejnému prostoru, což zajišťuje vysokou viditelnost a kulturní relevanci, co se promítá do stabilní poptávky. 

Zatímco výhody spočívají v hmatatelné hodnotě, rizika sochařství jsou často spojena právě s jeho fyzickou povahou a historickým kontextem.

Největším rizikem je politická a ideologická devalvace a destrukce. Příklad Stalinova pomníku na Letné ukazuje extrémní případ, kdy byla do díla vložena obrovská finanční i materiální cena, ale následný politický převrat snížil jeho hodnotu na nulu. Režim pak musel vynaložit další vysoké náklady na fyzické zničení pomníku, který se stal ostudou. Nejedná se o zrovna o ukázkový příklad v oblasti investičního umění, ale jako ukázka změny ideologického názoru a ve formátu skutečně monumentálním zcela jistě poslouží. I když dnes toto riziko již není tak aktuální, politická citlivost ve veřejném prostoru je stálá, jak ukazuje tvorba Davida Černého, jehož díla mohou být předmětem neustálých společenských i radničních sporů, což ovlivňuje jejich cenu a umístění.

Dále je zde fyzické riziko spojené s velikostí a materiálem. Sochy jsou často monumentální, těžké a křehké, což vede k vysokým nárokům na skladování, pojištění a přepravu. Častěji než u obrazů hrozí při manipulaci nevratné poškození. Investoři do sochařství také čelí riziku likvidity. Trh s unikátními sochami je užší a méně transparentní než trh s malbami nebo grafikou. Prodej může trvat dlouho a je spojen s vysokými transakčními náklady (provize, doprava).

Základem uvážlivé investice jsou validní a komplexní informace, bez nichž se vstup do tržního prostředí stává spekulací se značným rizikem. V segmentu umění a sběratelství je navíc nutné zohlednit řadu proměnných parametrů, které mohou původní investiční záměr zcela negovat a naopak etablovat dosud podceňované parametry.

Často tradovaná investiční poučka doporučuje zaměřit se pouze na etablované umělce, klasická díla nebo na předměty vzniklé výhradně manuální technikou, což má garantovat jistou míru zhodnocení. Tato premisa však neodpovídá realitě trhu. Příkladem můžou být díla autorů, která byla podceňována tak jako digitální díla a díla konceptuální, kterým se zprvu nepřisuzoval investiční potenciál. Přesný opak se stal skutečností: digitální tvorba je nyní obchodována za signifikantní částky a její hodnota u progresivních investorů nadále roste.

Podobné zvraty se projevují i v jiných segmentech investic do umění, či sběratelství. Není výjimečné, když je v aukčním katalogu raritní model průmyslové výroby (např. plechový parník Märklin) oceněn na statisíce eur, přičemž jeho konečná prodejní cena se může vyšplhať ještě výše, zatímco cena umělecky hodnotného klasického díla (např. celozlaceného sakrálního předmětu či sochy) je stanovena mnohem níže a prodává se s velkými obtížemi.

Z toho je patrné, že k významnému zhodnocení může dospět nejen klasické umělecké dílo, ale i kvalitní řemeslný výrobek, designový artefakt či produkt průmyslové výroby. Klíčové je, aby byl předmět reprezentativní pro svou dobu vzniku. Paradoxem je skutečnost, že není závadou ani to, když by v dobách svého běžného výskytu natolik opomíjen. Podcenění a často i zničení způsobilo to, že do současnosti se zachovalo jen velmi omezené množství autentických exponátů v excelentním stavu.

Není tedy pravidlem, že jistého zhodnocení dosáhne to, co je všeobecně preferováno většinovým názorem. Naopak, velice často nejvýraznější cenový růst zaznamená právě ten segment, kterému tento nárůst nebyl původně přisuzován. I zde ovšem platí, že perspektivnější je vždy dílo demonstrující kvalitní uměleckou či řemeslnou úroveň, zkušenosti a původní tvůrčí ideu autora či výrobce.

Sochařství nabízí specifické investiční výhody, které plynou z jeho trojrozměrné povahy a materiálu, které ho odlišují od malby a grafiky.

Jednou z hlavních výhod je trvanlivost materiálu a vyšší odolnost proti stárnutí. Obrazy jsou zranitelné vůči světlu, vlhkosti, teplotním výkyvům a degradaci pigmentů. Hodnota sochy, zejména bronzové nebo kamenné, je naopak postavena na odolných materiálech, které nevyžadují tak náročnou konzervaci jako plátno nebo papír. Tím se snižují dlouhodobé náklady na údržbu a pojištění a eliminuje se riziko nevratného poškození vlivem prostředí.

Další klíčovou výhodou je obtížnost a nákladnost padělání. I když falza existují ve všech uměleckých formách, u sochařství, zejména u soch ze dřeva, je replikace složitá. Především dřevo má svoji neopakovatelnou texturu, s růstovými anomaliemi, nebo defekty, které nejdou zcela napodobit. Taktéž proces lití do bronzu nebo precizní opracování kamene vyžaduje vysoce specializované řemeslné dovednosti a drahé vybavení. U grafiky a často i malby jsou náklady a technické bariéry pro padělání mnohem nižší. Malba a grafika jsou daleko rozšířenejší, co ale znamená, že je zde vysoká konkurence. Ovšem to ze soch činí činí investičně zajímavější unikát. V případě reliéfů a dřevěných obrazů je navíc možnost umístění, či prezentace podobná jako u obrazů, přičemž trojrozměrná dimenze dává dílu přidanou hodnotu, kterou dvourozměrné podání nemůže nabídnout. Nevýhodou je zase vyšší hmotnost a tím i nároky na osazení a dopravu.

Sochařství má vyšší potenciál pro umístění ve veřejném prostoru, především v monumentální podobě. Malba je primárně určena pro soukromý interiér. Ale jak už bylo řečeno, relief dokáže nahradit plošné dílo a co se týče soch, je tu kategorie tzv. komorních, které jsou v menším formátu naopak mnohem vhodnější do interiéru (kanceláře, pracovny, reprezentativní interiéry, společenské místnosti, výklenky). Oblibě se teší i miniaturní díla, která jsou vhodné pro umístění na pracovních stolech, policích, nebo samostatných podstavcích. Jedná se přitom o velice exkluzivní zpracování, často s použitím zlata, stříbra, skla a jiných luxusních materiálů. V minulosti byla takovýmto materiálem například slonovina, se kterou se již neobchoduje, respektive podléhá přísným regulacím (výnimkám).

Velmi důležitým aspektem je autor. Nejde tu o "slávu" ale o "jméno". Tyto pojmy jsou často zaměnovány, ale zatím co sláva může být parametr rychle nastupujíci a ješte rychlej upadající, tak jméno je parametr podstatně trvácnejší. Jméno se totiž buduje často celý profesní život a pro autora je největším benefitem. Zpravidla má přesah daleko za období vrcholního období. Tato společenská a brandová hodnota pak zvyšuje celkovou tržní cenu díla nad rámec jeho estetické hodnoty, což je efekt o který u investičního umění jde.

U autorů si třeba všímat aktivitu (dokumentovanou výstavami, mediálně, publikacemi, monografiemi, účastí na sympoziích) zastoupení děl v sbírkách, především renomovaných galerií. Koho žák je dotyčný autor, zda se podílí na formování výtvarní scény. Jméno by mělo být v povědomí výtvarních kritiků i širší odborné veřejnosti.

Dalším aspektem je tvorba. Měli by ste investovat do takého druhu umění, které je Vám blízké. 

Protože měny podléhajú inflaci, máme pomocnou hodnotu a ta se nazývá vividium. Dílo je naceněno v této hodnotě a ta se přepočte podle aktuálního kurzu na eura a pak na koruny. Východiskový bod je k 1. 1. 2026. Od této doby je stanovena cena vividia v eurech po celý nasledujíci rok.  V dalším roce se k danému termínu přepočte cena se započítaním inflace a i když bude cena v eurech a korunách jiná, vividium jako také si hodnotu zachová i nadále. Referenční měnou je euro a cena se přepočítává dle kurzu na začátku roku. Pokud je inflace vyšší jak 5 %, kurz se začne přepočítávat půlročně.  V případě inflace vyšší jak 10% se propočte kurz čtvrtročně. V případě hyperinflace se jako směnná cena určí v měně, která je stabilnejší, anebo se na nějaký čas prodej přez pomocnou hodnotu pozastaví. 

Jaká je teď cena jednoho vividia?