Motorová pila a její historie

Motorová pila patří k nástrojům, jejichž vývoj nelze vyprávět jako přímočarý příběh jednoho vynálezce a jednoho data. Skládá se ze tří samostatných vývojových linií, které se spojily až po více než století: z řezného řetězu, z vodicí lišty a z dostatečně malého a spolehlivého motoru. Každá z nich má vlastní předhistorii a každá dozrávala jinou rychlostí.

Tento článek sleduje celý oblouk od prvních řetězových nástrojů až po dnešní akumulátorové modely, ale s důrazem na to, co se dělo u nás. České a slovenské prostředí totiž v tomto příběhu není okrajovou poznámkou. Naopak: první evropská dvoumužná elektrická řetězová pila se podle dochovaných dokladů prodávala v Praze, jediný meziválečný evropský výrobce motorových pil s výrobou na československém území sídlil v Rumburku a poválečný československý pokus o vlastní pilu patří k nejzáhadnějším neúspěchům našeho strojírenství.

Řezný řetěz existoval dřív než motor

Nástroj složený z řezných článků volně pospojovaných nýty je doložen z Walesu už kolem roku 1600.¹ Používal se v dolech ke zkracování výdřevy ve stísněném prostoru štol: řetěz se obtočil kolem dřeva a střídavým taháním za oba konce se dosáhlo řezného účinku. Výhodou byla nízká hmotnost, skladnost a možnost pracovat tam, kde se s běžnou pilou pohnout nedalo. Týž princip přežil dodnes v armádních a outdoorových soupravách pod názvem pocket chainsaw, a v lesnické praxi také jako takzvaný strangulační řetěz, kterým se v mladých porostech přeruší vodivé pletivo po obvodu kmene, strom uschne a zůstane stát.

Druhou, překvapivě důležitou vývojovou větví byla medicína. Učebnice skotského lékaře Johna Aitkena z roku 1785 popisuje jemně ozubený řetěz poháněný ručně přes bubínek s klikou, určený k odstraňování nemocných částí kostí.¹ Řešení bylo prostorově úsporné a méně ohrožovalo okolní tkáně. Kolem roku 1830 sestrojil podobný nástroj německý ortoped Bernhard Heine a právě jeho osteotom se v evropské odborné literatuře dodnes uvádí jako první funkční řetězová pila vůbec, ačkoliv přišel zhruba o padesát let později než nástroj popsaný Aitkenem. Koncem 19. století lékařskou řetězovou pilu vytlačila Gigliho drátová pilka, jejíž princip se ve veterinární praxi používá dodnes.

Zuby prvních pilových řetězů zpočátku jen kopírovaly tvar zubů břichatek i způsob jejich ostření. Vlastní cestou, respektující odlišnou kinematiku řezu, se vývoj vydal až podstatně později.²

Patenty klamou: proč se „světové prvenství“ určuje těžko

Patent na parní řetězovou pilu získal už v roce 1826 Phineas Parkhurst Quimby a v roce 1829 si týž vynálezce nechal chránit také chain saw for timber.¹ Jde o učebnicový příklad toho, jak se patentuje ještě zcela nedozrálá myšlenka, jejíž převedení do použitelného výrobku trvá i desetiletí. Naopak konstruktér praktik si často nechává chránit až řešení prověřené několika lety provozu, případně je nechrání vůbec.

Odvozovat světová prvenství jen z patentových spisů je proto nespolehlivé. Tato poznámka je pro celý další text klíčová, protože právě na ní stojí i revize zažitého tvrzení o první evropské elektrické řetězové pile.

Další patent na řetězovou pilu byl zaregistrován 14. září 1858 v New Yorku na jméno Harvey Brown.² Zařízení nazvané endless section sawing mechanism bylo prvním nástrojem, který k řezání dřeva využíval pohybující se zuby vedené v liště, byť vynálezce ještě počítal pouze s ručním pohonem. Mezi lety 1858 a 1905 bylo na pilové řetězy uděleno pětadvacet patentů.²

První pokusy o mechanizaci u nás

Počátky technizace řezání dřeva na území dnešního Česka a Slovenska jsou doloženy z 60. let 18. století. Jihlavský mlynář Václav Kumžák vynalezl přenosnou pilu poháněnou dobytčím potahem, určenou k řezání dříví v nepřístupných lesích, a za tento objev jej roku 1766 odměnila dvorská komora ve Vídni.¹ Nákres vynálezu se bohužel nedochoval. Kumžák přitom nebyl náhodným zlepšovatelem: byl znám jako vynálezce mlýnských strojů a vylepšil také mandly, stoupy, valchy, buchary a mostní beranidla.

Na Slovensku ohlásila uherská komora vynález přenosné mechanické pily ovladatelné jedním dělníkem v roce 1769.³

Z první poloviny 19. století je znám pokus dačického lesmistra Vincence Hlavy, zakladatele lesnické školy v Dačicích, který sestrojil pilu schopnou za dvě až tři minuty pokácet i tlusté stromy. Zmínka o stroji se objevila již v roce 1817 a o rok později sám vynálezce v odborném časopise odpovídal čtenářům, že pila je vhodná jen do tenčího dříví, protože „ani ve Štýrsku není možné opatřit delší pilový list“.¹ Hromadná výroba údajně ztroskotala na nedostatku kvalitního tuzemského plechu.

Všechny tři případy mají společný rys, který se v našem prostředí bude opakovat ještě dlouho: myšlenka existovala včas, výrobní základna nikoliv.

Severní Amerika a Skandinávie: dva odlišné světy

V Severní Americe měla mechanizace práce se dřevem mnohem větší význam než v Evropě, protože tamní rozměry stromů byly na hranici zvládnutelnosti ručním nářadím. Vývoj se proto orientoval na parní stroj a později na elektrický pohon z lokomobily s generátorem.

Klíčovou postavou byl dřevařský inženýr a vynálezce Charles Wolf, který spolu se synem Jeromem vyrobil v roce 1908 první dvoumužnou řetězovou pilu s elektrickým motorem.¹ Mezi lety 1905 a 1921 si nechal patentovat několik typů řezných řetězů, z nichž nejznámější je řetěz Brute z roku 1911. Sériovou výrobu podle jeho patentů zahájila v roce 1920 firma Peninsula Iron Works v Portlandu. Pily se ujaly pro svou spolehlivost i proto, že nevyžadovaly časově náročný zácvik obsluhy, a ke každé se dodával téměř třicetistránkový návod včetně instruktážních obrázků, jak ostřit řetěz. Šlo svým způsobem o první formu technické podpory prodeje.

Konstrukční novinkou nejúspěšnějšího modelu Wolf electric drive link saw z roku 1920 byly kanálky v horní i dolní větvi lišty, jimiž se mazací olej přiváděl k řetězu. Oproti tehdy převládajícímu odkapávacímu mazání to přineslo úsporu oleje i lepší mazání.

Samostatnou kapitolu tvoří Samuel J. Bens, který svůj první řetěz vynalezl při kácení tlustých sekvojovců mamutích, na které běžná délka břichatky nestačila. Jeho patenty z let 1903 až 1906 obsahují i promyšlené řešení vodicí lišty a rozvodu zubů.¹

Ve Skandinávii spustil vývoj zcela jiný impuls: po získání nezávislosti Finska se naplno rozběhlo budování vlastního dřevozpracujícího průmyslu a projevil se nedostatek lesních dělníků. V roce 1915 vstoupila na trh motorová ocaska Arbor, v letech 1915 až 1916 se objevila řetězová pila Sector švédského inženýra Axela Ulrika Westfelta, který použil trojúhelníkové vedení pilového řetězu, a v roce 1917 ocaska Tapio.¹ Právě pila Sector se v roce 1916 stala první motorovou pilou, která se objevila v Evropě, a používala se i v Německu, než ji kolem roku 1920 nahradily pily Rinco.

Zajímavý detail: od roku 1919 organizovala finská asociace dřevařského průmyslu rozsáhlou srovnávací studii motorových pil z Kanady, USA, Francie, Ruska, Německa a Československa.¹ Která československá značka to byla, studie neuvádí, ale v daném časovém kontextu mohlo jít pouze o pilu Rinco.

Pila Smolík, rok 1922: prvenství, o kterém se neví

Toto je jádro našeho příběhu.

V roce 1922 byla v prospektu Československé lesnicko-dřevařské banky v Praze (zkráceně Lesobanky) a na Pražském vzorkovém veletrhu v Průmyslovém paláci v Holešovicích nabízena Smolíkova dvoumužná elektrická řetězová pila, v dobových materiálech označovaná prostě jako pila Smolík.^{1, 4} Jako výrobce se uvádělo strojní oddělení Lesobanky, prodej realizovala společnost LESALOV, s. r. o., se sídlem na Václavském náměstí 62 v Praze.

Pila měla výkon motoru odpovídající zhruba 1,8 kW a hmotnost 42 kg. Prospekt ji popisoval jako vhodnou „ke kácení i ku zpracování ležatého dříví“. Pro místa bez elektrické sítě se k ní nabízel benzinový agregát ze Škodových závodů v Plzni, umístěný na vozíku a doplněný kabelovými bubny.¹ Prospekt uváděl jako minimální výkonnost dvou dřevorubců dvacet pokácených stromů za hodinu při tloušťce na pařezu 20 až 70 cm, což mělo být šest až osmkrát více než při práci ruční pilou. Uvádělo se rovněž, že pila byla patentově chráněna v několika státech, čísla patentů se však nedochovala.

Proč je to důležité. V odborné literatuře se dodnes jako první evropská elektrická dvoumužná řetězová pila uvádí Stihl-Elektro-Ablang-Kettensäge firmy Andrease Stihla, představená v roce 1926, případně 1924. Andreas Stihl se její konstrukcí ve své dílně údajně zabýval od roku 1924, prototyp zkoušel ve Schwarzwaldu a po zkouškách jej prodal. Firma A. Stihl Ingenieurbüro přitom vznikla teprve poté. Podle dochovaných dokladů tedy československá pila Smolík předstihla německé řešení nejméně o čtyři roky.¹

Byla-li pila v roce 1922 už inzerována v prodejním prospektu, musela vzniknout podstatně dříve.

Proč o ní nevíme. Zde se příběh láme. V dobovém odborném lesnickém tisku o pile Smolík nenajdeme jedinou zmínku a není známo, že by se jediný kus dochoval v některé muzejní sbírce. Pozornost jí věnovala jedině obrazová revue Český svět v čísle 27 z roku 1922, a to v reportáži z veletrhu.⁵

Kdo za ní stál. Přímá odpověď chybí, existuje však logická stopa. Lesobanka vznikla v roce 1919 jako akciová společnost, mezi jejími akcionáři byli z větší části významní lesníci, dřevozpracující podnikatelé a lesnické instituce. Jedním z akcionářů byl i továrník Jan Karel Chudý z Týniště nad Orlicí, držitel patentu na motorovou listovou pilu, takže mezi ním a pilou Smolík mohla existovat souvislost.¹ Lesobanka sama měla krátký život: pro pomalou návratnost kapitálu v lesnictví byla trvale ve finančních potížích a v roce 1925 ji převzala Československá obchodní banka. Spolu s bankou zřejmě zanikla i šance, že se pila dostane do sériové výroby a do povědomí oboru.

Firma Jana Karla Chudého si zase v roce 1923 patentovala motorovou listovou pilu, tedy ocasku, s dvoudobým benzinovým motorem vlastní konstrukce i výroby.¹ Podle prospektu přeřízla kulatinu měkkého dřeva tloušťky 45 až 50 cm za minutu a dub tloušťky 130 cm do pětadvaceti minut. Pro srovnání: stejně tlustý dub řezali dva muži břichatkou zhruba osm hodin.

Rumburk: Rinco, jediný meziválečný výrobce na našem území

Od roku 1925 se na evropském trhu nabízela pravděpodobně první přenosná dvoumužná benzinová řetězová pila Rinco, zkonstruovaná a vyrobená firmou E. Ring & Co. Ernsta Ringa z Berlína.^{1, 2} Ústředí společnosti sice sídlilo v Berlíně, ale slévárna a dílny se nacházely v Rumburku, kde se motorové pily vyráběly až do roku 1949. Z názvu firmy byly odvozeny obchodní značky Rinco a Erco.

Motor dodávala firma Bekamo, kterou v roce 1922 založil vynikající konstruktér Hugo Ruppe (1879 až 1949). Ruppe pocházel z automobilového prostředí, pracoval ve firmě svého otce a později založil vlastní automobilku. Právě z jeho dílny pocházel také malý dvoudobý benzinový motor s objemem pouhých 25 cm³, původně určený pro pohon hraček. Dánský podnikatel Jørgen Skafte Rasmussen jej recesisticky nazval DKW, tedy Des Knaben Wunsch, chlapecké přání.

Vlastnická historie rumburského závodu je pro naše poměry symptomatická. V roce 1932, během velké hospodářské krize, přešla firma do vlastnictví Gustava Blaua, změnila název na RINCO Motorenwerke a zápisem v Živnostenské knize se téhož roku stala firmou na československém území. Od roku 1939 se po vstupu Bernharda Pöllinga měnila na RINCO Motorenwerke Blau und Pölling a od roku 1940 na RINCO Motorenwerk Bernhard Pölling. V roce 1943 firma zahájila výrobu dvoumužné pily KS 43 v souladu s nařízením o výrobě jednotného stroje podle vzoru Stihl KS 43, stejně jako Dolmar, PPK a další podniky.¹

Andreas Stihl během druhé světové války nabídl firmě RINCO odkoupení. Nabídka nebyla přijata. Po znárodnění v roce 1948 se RINCO stalo závodem Pilany Hulín.

Přestože byla firma od roku 1932 prokazatelně česká, uvádí se v zahraniční odborné literatuře zpravidla jako německá.¹ Dobová literatura dokonce uváděla, že první evropskou pilou exportovanou do USA byla právě Rinco, a považovala ji za německý výrobek.

Existuje i náznak, že konstrukční stopa v Rumburku je starší, než se zdá: v roce 1926 si zde Wilhelm Menzel patentoval motorovou řetězovou pilu velmi podobnou modelu Rinco A, tedy dříve, než se sídlo firmy z Berlína do Rumburku přestěhovalo.¹ Zajímavostí jeho patentu je, že si nechal chránit i úpravu pily pro řezání ledu, který byl tehdy významnou komoditou pro chladírny a pivovary.

Německé značky a jejich společné kořeny

Roku 1926 založil Andreas Stihl svou inženýrskou kancelář a v červenci téhož roku se stal regionálním zástupcem firmy E. Ring & Co., čili prodejcem pil Rinco.¹ Ve stejném roce představil dvoumužnou elektrickou pilu podobající se ostatním tehdejším konstrukcím. První dvoumužnou benzinovou pilu uvedl na trh v roce 1929, patentovanou jako Bäumfell und Ablängmaschine. Vážila i s pohonnými hmotami kolem 60 kg a deklarovala se jako pila pro tři pracovníky.

Emil Friedrich Lerp, zakladatel pozdějšího Dolmaru, představil svou benzinovou pilu v roce 1927. Zkonstruoval ji inženýr Broda, při práci pila spočívala na třech nožičkách a pro přesun po pracovišti se dala vybavit předním kolečkem, takže se s ní dalo pojíždět jako s trakařem. Lerp ji zkoušel v pohoří Dolmar v Durynsku, podle čehož pojmenoval pilu i firmu.

Podstatné je toto: v době patentování své pily byl Lerp ještě obchodním zástupcem firmy RINCO, stejně jako Andreas Stihl.¹ Je proto opodstatněné se domnívat, že pily Rinco, Stihl a Dolmar mají společné konstrukční kořeny. Model Stihl AH se navíc nápadně podobal pile Rinco, což je možná důvod, proč se v přehledech uvádí jen zřídka.

V druhé polovině 20. let nabízelo na světovém trhu přenosné řetězové pily osm výrobců, z toho pět z Německa a po jednom z Rakouska, Švédska a USA. Koncem 20. let dovážela do Československa pily Stihl, Dolmar a Record firma Antonín Penhaus z Klášterce nad Ohří, která současně nabízela i ruční dřevorubecké pily.¹

Válka jako urychlovač

Před druhou světovou válkou bylo používání motorových pil v Československu výjimečné. Byly drahé, těžké, náročné na obsluhu a naše terénní podmínky jejich použití výrazně omezovaly. Odhaduje se, že za roky 1937 až 1939 představovala celosvětová produkce motorových pil pouze čtyřicet až padesát tisíc kusů.²

Za války se celosvětová výroba zvýšila zhruba na 1 500 kusů denně, tedy kolem 300 tisíc ročně. Německá branná moc plně využila technologický náskok firem RINCO, Stihl, Dolmar a Mafell a vybavila své jednotky jejich dvoumužnými pilami. Po roce 1943 tyto pily zůstávaly na osvobozených územích a jako trofejní se zařazovaly do lesnického provozu. Právě takto se u nás rozšířilo používání pil značky RINCO, tedy jediného výrobce motorových pil na území předválečného Československa. Později k nim přibylo několik dvoumužných pil z výbavy ženijních jednotek spojenců, americké Disston a britské Danarm.¹ Tento velmi různorodý strojový park se stal základem poválečné situace.

Za pozornost stojí i administrativní kuriozita z Německa. Hermann Göring, který zastával také funkci nejvyššího říšského lovčího, měl obavy, že motorové pily jsou používány neefektivně a zbytečně odčerpávají pohonné hmoty pro armádu. Vyhláškou z 15. prosince 1937 proto nařídil, že od roku 1938 je nákup motorové pily možný jen s jeho souhlasem.¹

Poválečné Československo: MP-50 a co mu předcházelo

Kritický nedostatek náhradních dílů pro typově roztříštěný strojový park vedl po válce k nákupům v zahraničí a k vývoji nové tuzemské dvoumužné pily. Koncem 40. let proběhly první nákupy pil Stihl a švýcarských pil Hunziker BKS. V roce 1948 byla pila Hunziker podrobena srovnávacím zkouškám s pilou Rinco a Rinco ze srovnání vyšla příznivěji.¹

Přesto byla výroba pil Rinco v Rumburku z nejasných důvodů v roce 1949 zastavena. Už v roce 1948 začal vývoj nové tuzemské dvoumužné pily, vyráběné od roku 1950 pod označením MP-50 v podniku Motor Union v Českých Budějovicích, závod Vodňany. Číslo v označení znamenalo plánovaný rok zahájení výroby.

Vývoj nešel od Rinca, ale od konkurenčního typu Stihl KS 43 z roku 1943. Důvod je pochopitelný, byť nikoliv šťastný: v Německu byla KS 43 prohlášena za jednotný válečný typ, všichni výrobci museli zastavit produkci vlastních typů a vyrábět ji, takže se po válce stala nejpoužívanějším typem motorové pily vůbec.¹ Zadání však dostala firma Pilana, která v oboru neměla ani zkušenosti, ani technické vybavení, především slévárnu.

Pily MP-50 měly následkem přesunu výroby a poválečných potíží nižší úroveň dílenského zpracování a horší materiály než pily Rinco i Stihl KS 43. Podle zkušeností spoluautora monografie Radana Bernackého byla práce s pilou Rinco jednodušší, rychlejší a pohodlnější než s MP-50, protože obsluha nebyla nucena k neproduktivním změnám polohy těla při přechodu z vodorovného řezu na šikmý při směrovém záseku.¹

Později byla MP-50 modernizována a dodávána pod označením DMP 80. Ta u nás dosáhla vrcholu rozšíření v 50. letech a patřila k nejlepším dvoumužným pilám v Evropě. O její konstrukční vyzrálosti svědčí, že se s ní běžně pracovalo ještě počátkem 70. let.⁶

Vedle benzinových se uplatnily i elektrické dvoumužné pily: Rinco 2, později označované jako EŘP a vyráběné v TOS Svitavy, a typ DEP 80. Takřka neznámým typem zůstává ER-500, dvoumužná elektrická pila vyráběná koncem 50. let v TOS Svitavy, závod Kostelec nad Orlicí, určená výhradně pro armádu.¹ Nezařazovala se k útvarům, ale ukládala se do mobilizačních zásob. Spouštěla a zastavovala se otočením pravé rukojeti jako u motocyklu a dodávaly se k ní dva druhy řetězů, jeden pro běžné tesařské ženijní práce a druhý pro rychlé destrukční řezy, u nichž nezáleželo na čistotě řezu. Záměrem bylo vyvinout co nejlehčí pilu, motor byl proto poddimenzovaný a prakticky trvale přetížený, takže doba nepřetržitého chodu byla omezena na patnáct minut.

Z východu k nám přicházely elektrické pily Vakopp, zaváděné od roku 1950, a později sovětské typy CNIIME. Benzinová pila Družba, jejíž sériová výroba začala v roce 1949, se ve střední Evropě poprvé objevila na veletrhu v Lipsku v roce 1956 a na světové výstavě v Bruselu v roce 1958 získala zlatou medaili.¹ Zajímavé je, že Družba měla jednoduché antivibrační zařízení v podobě listového pera, tedy něco, co západní výrobci zavedli až podstatně později.

Slovenské epizody

Slovenská stopa ve vývoji motorových pil je méně známá, ale existuje.

V období, kdy byla v organizaci státních lesů oddělena pěstební činnost od těžební, vydala Hlavná správa lesov 20. ledna 1953 zprávu, která ukládala Karpatskému lesnému priemyslu dokončit prototyp motorové pily a zahájit její sériovou výrobu ještě téhož roku.⁷ Zadání uvádělo jako jediný parametr hmotnost, která neměla přesáhnout 24 kg, oproti tehdy dodávané dvoumužné MP-50 s hmotností 42 kg. Záměr se nepodařilo naplnit a opětovným sloučením těžební a pěstební činnosti do jediné organizace v roce 1956 projekt zanikl.

S tímto oficiálním zadáním bývá chybně ztotožňována pila Karpatka, o níž se uvádí, že ji kolem roku 1950 vyvinul slovenský zlepšovatel. Šlo však o dvě odlišné věci a o Karpatce se nedochovaly žádné podrobnější údaje.¹

V odborném článku o srovnávacích zkouškách motorových pil z roku 1955 se vedle prototypu JMP 54 zmiňuje i prototyp jednomužné převodové pily Orava.¹ Celá její řezací část byla převzata ze sovětské elektrické pily CNIIME K 5. Vzhledem k tomu, že autoři článku byli zaměstnanci Výskumného ústavu mechanizácie lesného priemyslu v Oravském Podzámku, je pravděpodobné, že pila vznikla právě tam.

Slovenského původu byl i adaptér k pile JMP-54, dobově nazývaný rezačka krovín, který měl pilový kotouč o průměru 250 mm.⁶ Doplňkem byl jamkovač, vrták do dřeva a lanový naviják. Označení „rezačka krovín“ se v české literatuře používalo právě proto, že adaptér vznikl na Slovensku.

A nakonec detail, který potěší praktiky: tuzemská bruska pilových řetězů BPR-4 se vyráběla na Slovensku, odtud i její označení odvozené ze slovenského názvu.¹

Bratislavský Výskumný ústav hygieny práce a chorôb z povolania navíc sehrál důležitou roli při měření hluku a vibrací motorových pil, což byla v té době ve světě téměř neřešená problematika.¹

Jednomužné pily a série československých neúspěchů

V 50. letech byly ve světě dvoumužné pily standardem, ale ze Severní Ameriky už přicházely pily jednomužné. První jednomužnou benzinovou pilou byla kanadská Woodboss z roku 1940 s hmotností kolem 20 kg.¹ V roce 1950 vyrobila svou první jednomužnou pilu firma Stihl.

I v Československu se v první polovině 50. let začal vývoj jednomužné pily, a to v podniku Motor České Budějovice, provozovna Vodňany.

JMP 54 byla převodová pila se sekacím řetězem, která neměla žádného vývojového předchůdce. Prototyp byl představen v roce 1955 a po třech letech se pila dostala do sériové výroby. V provozu se neosvědčila, zčásti i pro svůj velmi podivný tvar, který komplikoval obsluhu: levá rukojeť byla přichycena ke skříni větráku a pravá trčela vzhůru od převodové skříně.¹ Otočný karburátor se dal nastavit jen do polohy pro kácení a příčný řez, což neumožňovalo přijatelně provést šikmý řez záseku, takže byl vzápětí doplněn o třetí polohu.

Po neúspěchu JMP 54 byly dovezeny a odzkoušeny zahraniční bezpřevodové pily a vládní a stranické orgány nařídily zahájit vývoj domácí bezpřevodové pily. Následující epizoda je pozoruhodná: od začátku vývoje nebylo zadání na bezpřevodovou pilu dodrženo. Pila JMP 40 byla pojata jako převodová, ale nadále se tvrdošíjně označovala jako bezpřevodová, případně se šalamounsky popisovala jako „bezpřevodová pila s čelním ozubeným převodovým ústrojím“.¹ V období pevné výrobní kázně šlo o zcela neobvyklé nerespektování zadání.

Problémů bylo více. Převodové soukolí bylo v první sérii vyrobeno z pertinaxu a často praskalo. Praskala i kladka prvního tuzemského vratného startování. Ruční čerpadlo oleje se původně nacházelo v přední rukojeti, kde bylo při šikmém i vodorovném řezu téměř neovladatelné. Práce s pilou byla pro její krabicovitý tvar nepohodlná, pila byla neobratná, měla nízkou řeznou výkonnost, vysokou spotřebu paliva a značnou poruchovost. V provozních zkouškách dosahovala jen dvou třetin předpokládané konstrukční výkonnosti, tedy zhruba poloviny výkonnosti srovnatelných dovážených pil.

Vývoj byl vyhodnocen jako neúspěšný a v roce 1961 se zastavila i výroba ověřovací série. Podle tehdejšího ředitele podniku byla hlavním důvodem neúspěchu absence výrobce odlitků z elektronu v Československu.¹

Po roce 1961 proběhlo ještě několik pokusů. Vývoj lehké pily PP 05 skončil funkčním modelem v roce 1964. Na Lesnické fakultě VŠZ v Brně vznikly pod vedením doc. Vsevoloda Petříčka funkční modely pil Bobr (benzinová) a El-Bobr (elektrická). Bobr vznikal od roku 1962 jako společné dílo Vývojového střediska Státních lesů v Brně, katedry mechanizace a automatizace brněnské fakulty a Považských strojíren. Byl to zajímavý stroj: bezpřevodový, s vlastním systémem antivibračního uložení motoru, s automatickým podtlakovým membránovým čerpadlem mazání řetězu a s konektorem pro připojení montážní lampy.¹ Vynálezcem bezplovákového karburátoru s pístovou regulací, výfuku se sníženou hlučností i samočinné odstředivé spojky byl Ing. Milan Šimko. Prototyp už nesl znaky profesionálního výrobku, do sériové výroby však nepostoupil.

Poslední epizodou byla pila JMP ČZ (Favorit 065), vyvíjená v Českých závodech motocyklových ve Strakonicích mezi lety 1981 a 1985. Měla bezkontaktní elektronické zapalování, membránový karburátor a byla i tvarově velmi zdařilá. Zahájení sériové výroby se předpokládalo od roku 1988. Nikdy k němu nedošlo.

Výsledkem bylo, že se u nás dlouhodobě vyráběla jediná jednomužná řetězová pila: elektrická Narex EPR 30-S z České Lípy, a to v jediné modifikaci výkonu a délky lišty.

Lépe na tom byly řetězy. Řetěz PRH 9320215 ze Strakonic a řetěz PRH 11 z Nářadí Praha, závod Hulín, byly téměř srovnatelné se zahraničními výrobky.¹ Oproti nim byly tvrdší, což při běžném provozu nevadilo, ale při zachycení hřebíku či kamene se zasažený zub vylamoval místo toho, aby se pouze zdeformoval. Slabinou byly měkké spojovací nýty, které se provozem rychle „omačkaly“, řetěz se vytáhl a vytloukal řetězku. Při výměně zubu byla nízká pevnost nýtů naopak výhodou, protože šly snadno odvrtat. Výrobce o těchto vlastnostech věděl, a proto bylo standardní součástí balení několik náhradních zubů, nýtů a spojovacích článků. Cena tuzemského řetězu představovala asi třetinu ceny dováženého.

Rozhodnutí, které je dodnes nepochopitelné

Po osvobození mělo Československo na svém území evropsky významného a zavedeného výrobce dvoumužných motorových pil. Vývoj nového typu byl přesto zadán firmě bez zkušeností a bez slévárny a odvíjel se od konstrukčně zastaralého konkurenčního typu. Zadání na bezpřevodovou pilu nebylo respektováno. Amatérské i profesionální konstrukce neuspěly, ačkoliv prokázaly, že československý průmysl vyrábí dost komponentů, z nichž by se pila dala poměrně snadno zkompletovat: písty, válce, ojnice, zapalování, svíčky, karburátory. K tomu je třeba připočíst vynikající konstruktéry motocyklů a kvalifikovanou pracovní sílu.¹

Následovalo politické rozhodnutí dovážet pily jako základní mechanizační prostředek pro celé odvětví národního hospodářství, a to v etapě vypjaté snahy o soběstačnost, kdy se všechno ostatní nahrazovalo domácí produkcí a potenciál exportu přinejmenším do zemí RVHP byl zjevný. Toto rozhodnutí zůstává dodnes nevysvětlené.

Hromadný dovoz byl zabezpečován jen pro socialistické organizace: armádu, státní lesy, vojenské lesy, školní lesy, záchranné složky a družstva. Pro soukromé osoby realizoval dovoz výhradně podnik zahraničního obchodu Tuzex, takže pila byla dostupná pouze tomu, kdo měl devizové prostředky, respektive poukazy, takzvané bony.¹

Ministerstvo přitom při výběrových řízeních dodržovalo zásadu tří dodavatelů, aby udrželo konkurenci. V praxi to znamenalo, že Stihl a Husqvarna se dovážely téměř každý rok a měnil se zpravidla jen třetí dodavatel. Mezi dřevorubci to vedlo ke vzniku dvou velkých táborů příznivců, kterým se říkalo „štýláci“ a „husqvarňáci“.¹

Dodejme ještě jednu podrobnost, která vypovídá o době. Naše provozní zátěž byla tak vysoká a obsluha často tak málo kvalifikovaná, že téměř čtvrtina evidenčního stavu pil byla permanentně v opravě a životnost pily jen zcela výjimečně překročila tři roky. Zahraniční výrobci si to uvědomili poté, co se u nás jejich subtilnější modely neuchytily, a nasazení svých pil v Československu následně považovali za provozní formu zkoušek životnosti. Někteří dokonce používali přirovnání „lámací zkoušky“.¹

Zlom, který přinesl dnešní pilu: hoblovací řetěz a bezpřevodová konstrukce

Zatímco se u nás řešily prototypy, ve světě přišla změna, která definovala podobu moderní motorové pily.

V roce 1947 vyrobil Joseph Buford Cox, zkušený dřevorubec a vynálezce se základním vzděláním, první řetěz s hoblovacími zuby.¹ Inspirací pro zuby ve tvaru písmene C mu byla kusadla larvy dřevokazného hmyzu, kterou pozoroval při štípání dříví v roce 1946. Larvy dorůstají až sedmdesáti milimetrů, takže na pozorování stačilo pouhé oko. Řetěz se objevil na trhu ještě před koncem téhož roku⁸ a vynález ukončil éru sekacích řetězů, protože na nový princip postupně přešli všichni výrobci pil, lišt i řetězů. Se svou ženou založil Cox firmu, z níž se vyvinula dnešní Oregon.

Hoblovací řetěz vyžaduje vyšší obvodovou rychlost než řetěz sekací, a proto se rozšířil až s nástupem bezpřevodových pil. Platí to i obráceně: nástup bezpřevodových pil si vynutil použití hoblovacích řetězů. Přechod z převodových pil na bezpřevodové přinesl zvýšení obvodové rychlosti zhruba z 5 na 15 m/s.

Právě toto zvýšení a kratší vzdálenost mezi zuby umožnily něco, co předtím nešlo: odvětvování motorovou pilou a řezání špičkou lišty, tedy zápich. Snížilo se nebezpečí zpětného vrhu.¹ Do té chvíle se motorovou pilou pouze kácelo a zkracovalo, zatímco odvětvování zůstávalo prací pro sekeru.

Slovinská práce Primože Bizjaka, která vývoj řetězových pil zpracovala systematicky od jejich ručních předchůdců, na tuto dělicí čáru upozorňuje ještě z jiného úhlu.⁸ U dvoumužných pil vývoj technických a ergonomických zlepšení do značné míry stagnoval, mimo jiné vlivem zavedenosti dosavadního ručního nářadí, odporu vůči novým strojům a druhé světové války. Teprve jednomužná pila byla natolik novým typem stroje, že se u ní zlepšení začala zavádět rychle za sebou.

První bezpřevodovou pilu na světě vyrobila v roce 1951 kanadská Industrial Engineering Limited. V Evropě přišla první bezpřevodová pila s bezplovákovým karburátorem a hoblovacím řetězem v roce 1958: Solo Rex.¹ Díky svým parametrům, nízké hmotnosti a ovladatelnosti se stala prodejním hitem a dodnes je ikonou sběratelů. Zajímavostí byla nádrž z poloprůhledného plastu, která umožňovala odhadnout zbytek paliva. Šlo o vůbec první použití plastu v konstrukci evropské motorové pily.

Jako reakce na Solo Rex vznikla v roce 1959 legendární Stihl Contra, první bezpřevodový model značky, který se k nám dovážel od roku 1964. Pro robustnost a spolehlivost byl u dřevorubců mimořádně oblíbený, ačkoliv práce s ním byla vzhledem k hmotnosti a tvarovému řešení namáhavá.¹

Ve stejném roce 1959 vstoupila na trh Husqvarna se svým prvním modelem A 90. Navrhl ji legendární švédský průmyslový výtvarník Sixten Sason, známý pracemi pro Saab, Elektrolux, Monark a Hasselblad.¹ Pila byla výborně vyvážená, perfektně „padla do ruky“, při odvětvování severskou metodou díky zakulaceným tvarům lehce klouzala po kmeni a oproti ostatním pilám byla znatelně tišší.

Právě s dovozem pil Husqvarna se u nás v polovině 60. let „dovezla“ i severská metoda odvětvování, při níž se pila vede po kmeni v nepřetržitém sledu úkonů od paty stromu k vršku. Předchozí takzvaná rakouská metoda kopírovala odsekávání sekerou: na každou větev se pila nasadila samostatně a větev se odřízla pákovým nebo kyvadlovým pohybem, tedy „jeden řez jako jeden sek“. Hlavním důvodem pomalého nástupu byl mentální blok. Rozhodující roli sehrály závodní školy práce, instruktáže a soutěže zručnosti dřevorubců, které byly ve své době divácky velmi atraktivní.¹

Teprve s nástupem odvětvování se motorová pila stala opravdu univerzálním ručním strojem a sekera se začala z výbavy lesního dělníka vytrácet.

Bezpečnost a hygiena: náš skutečný příspěvek

Lze-li mluvit o československém přínosu k vývoji motorových pil, nespočívá v konstrukci, ale právě zde.

Kvůli omezenému dovozu se u nás vystupňovala snaha o maximální využití každé pily, což vedlo ke vzniku specifické profese předkacovače. Ten byl při své práci extrémně zatížen hlukem, vibracemi a výfukovými plyny po celou směnu, na rozdíl od běžné světové praxe, kde se krátké intervaly práce s pilou střídaly s dlouhými intervaly ruční práce. Předkacovači trpěli vazoneurózou a poruchami sluchu.¹

Tyto zkušenosti nasměrovaly pozornost na hygienu práce s motorovou pilou v době, kdy se jí ve světě téměř nikdo nevěnoval. Ministerstvo následně při výběrových řízeních kladlo na dodavatele důraz na co nejnižší vibrace a hlučnost.¹ Firma Stihl reagovala uložením rukojetí do silentbloků od roku 1964 a takto vybavené modely označovala AV. V roce 1964 byl antivibrační systém patentován, ostatní výrobci doplnili antivibrační prvky v první polovině 70. let. I požadavek na snížení hlučnosti přispěl k tomu, že se hlučnost nových evropských pil v roce 1972 omezila zhruba na 103 dB.

Změnily se i příčiny a zdroje pracovních úrazů. Objevily se dosud neznámé, špatně se hojící tržné rány na levé noze způsobené řetězem, tržné rány na levé ruce způsobené zpětným vrhem a poranění očí odletujícími pilinami. To vedlo k doplnění konstrukce o ochranný kryt levé ruky a později o brzdu řetězu, pojistku plynu a vytápění rukojetí.

Vývoj ochranných pomůcek stojí za samostatnou zmínku. Do počátku 50. let bylo u nás pro práci v lese obvyklé používání obnošených civilních oděvů a obuvi. Předchůdce dnešních neprořezných kalhot se objevil počátkem 60. let v Kanadě: byly to bezpečnostní kalhoty vyztužené v oblasti kolen a holení vyměnitelnými nylonovými šňůrami, které po proříznutí textilu svým „zacucháním“ dokázaly zastavit pronikající řetěz.¹ Ochranné přilby byly v USA patentovány už v roce 1919, ale při práci se dřevem se povinně používaly teprve od roku 1933, a to na základě zjištění, že v blízkosti motorové pily není slyšet padající větve ani varovné výkřiky spolupracovníků.

Od 60. let k dnešku: jedna pila, mnoho profesí

V roce 1960 vyrábělo motorové pily na světě asi 45 firem, které nabízely téměř 200 modelů.¹ Převodové pily z nabídky prakticky zmizely, parametry se téměř standardizovaly a nelze říci, že by se jedna firma prosadila jako jednoznačný lídr. Z této doby pocházejí pily dnešního konstrukčního pojetí.

Podstatná je větev, která vedla k dnešní diverzifikaci. Nabídka se přizpůsobila velmi rozdílným zájmům uživatelů, a to nejen konstrukcí pil, ale i spektrem řetězů a lišt.¹ Vznikly modely pro výrobu řeziva přímo na místě, odvětvovací a vyvětvovací pily, tesařské a truhlářské pily, pily pro stromovou chirurgii schopné frézování, pily hasičské, záchranářské i speciální pily pro potravinářství. Za zmínku stojí, že první hobby pily byly odvozeny od pil používaných v potravinářství k řezání zvířecích kostí a velrybích kostic.

Motorická část pily se navíc od začátku používala jako zdroj síly pro adaptéry. Není to produkt poslední doby: už v roce 1943 byl pro pohon křovinořezu použit motor pily Rinco, nesený obsluhou v krosně na zádech, s přenosem síly ohebným hřídelem, což bylo tehdy předmětem patentu.¹ Mezi oblíbené adaptéry patří dodnes i nožové frézy pro stromovou chirurgii, používané na výrobu květináčů, koryt, žlabů a na dřevosochání.

Kolem roku 2010 se začaly objevovat akumulátorové řetězové pily.¹ Relativně nízký výkon motorů umožňuje použití jen krátkých lišt, obvykle do 25 cm, výjimečně 30 cm. Práce s nimi je komfortní: mají minimální vibrace, jsou lehké, tiché, nemají za chodu horké díly, nejsou závislé na síti a neprodukují výfukové plyny. Právě proto se uplatnily v obytných a klidových zónách, v parcích a na hřbitovech a jsou použitelné i v uzavřených prostorách. Pro stromovou chirurgii a sochařské využití vznikly extrémně lehké modely. Právě spojení krátké výtvarnické lišty, hoblovacího řetězu a nízké hmotnosti stojí za tím, že se řezba motorovou pilou mohla rozvinout i jako divácká disciplína, dnes označovaná jako speedcarving neboli rychlořezba.

Naše vlastní linie

Historie motorové pily má i u nás vlastní linii, a to včetně strojů, které jsou pro řezbu podstatné: lehkých pil s nízko položeným těžištěm, tedy s ležatým válcem.

Snímek pořídil Vladimír Simanov na brněnském výstavišti v roce 1966. Při setkání 12. srpna 2021, u příležitosti podpisu knihy Motorová pila a její historie, mi k němu sdělil okolnost, která z fotografie dělá doklad: již v roce 1965 se jej brněnský výtvarník ptal, která pila je vhodná k opracování dřevěných soch.⁹

Fotografie ukazuje, jaká byla o rok později dostupná odpověď. Nešlo přitom o novinku ani tehdy. Ležatý dvoudobý jednoválec měl už Stihl BLK z roku 1954 a má jej i model Stihl 040 na snímku. Na brněnském výstavišti stály v letech 1966 a 1967 vedle sebe lehké pily s dostatečným výkonem od několika výrobců.

Kolem těchto strojů se u nás výtvarná práce rozvíjela dál. Plenérová sochařská přehlídka Socha piešťanských parkov běží od roku 1967, kdy se prvního ročníku pod podtitulem I. trienále slovenského sochárstva zúčastnilo třicet autorů se šedesáti exponáty a dřevo bylo mezi materiály od začátku.¹⁰ V Moravanech nad Váhom se pravidelně konalo Mezinárodní sochařské sympozium v technikách dřeva, od roku 1975 běží ve Východnej přehlídka Do dreva kresané. Katalogy těchto přehlídek nástroj neuvádějí, protože je psali kurátoři a hodnotili dílo, nikoli technologii jeho vzniku. Stopa pilového řetězu je ovšem tvarově specifická a od stopy dláta, sekery i frézy dobře rozlišitelná, a řada sochařů ji na svých pracích přiznala, tedy nezahladila. Doklad tu neleží v textu katalogu, ale na samotných sochách.

To vše stojí v pozoruhodném rozporu s tím, co o počátcích řezby motorovou pilou zaznívá dnes. V pořadu České televize Dobré ráno 12. června 2017, v části věnované rychlořezbě, zařadil řezbář Radek Smejkal její začátky v České republice deset až patnáct let zpět, tedy zhruba mezi roky 2002 a 2007, a jako zdroj postupů označil americké řezbáře.¹¹ Totéž tvrzení se objevuje i v dalších zdrojích a v podání jeho žáků. Konstrukce s ležatým válcem bývá v této souvislosti připisována japonské značce ECHO a označována za výjimečnou.

Simanovova fotografie z roku 1966 tomu odporuje sama o sobě. Ležatý válec výjimečný nebyl a stroje vhodné k této práci byly na našem trhu o půl století dříve, než kam bývají počátky kladeny.

Odkud se tedy vzalo spojení řezbářské scény se značkou ECHO a proč se datace posunula o desetiletí, je otázka na samostatný text. Odpověď na ni je doložitelná z veřejných pramenů, z firemních oznámení, z obchodního rejstříku a z dobových fotografií, a bude předmětem článku, který na tento navazuje. Spolu s ním připravujeme sérii o konkrétních akcích, na nichž se motorová pila ve výtvarné práci u nás skutečně používala: o Moravanech nad Váhom a Soše piešťanských parkov, o přehlídce Do dreva kresané ve Východnej a o Plenéru Prýgl.

Závěr

Historie motorové pily je příběhem tří samostatných linií, které se spojovaly pomalu a nesouměrně. Řezný řetěz se objevil v dolech a na operačním stole, vodicí lišta přišla až o dvě století později a dostatečně malý motor ještě později. Teprve když se v roce 1947 objevil hoblovací zub a o pár let nato bezpřevodová konstrukce, dostala pila podobu, kterou by dnešní uživatel okamžitě poznal.

Naše prostředí v tomto příběhu nechybí, jen zůstalo nezaznamenané. Přenosná pila poháněná potahem z roku 1766, stroj Vincence Hlavy z roku 1817, pila Smolík z roku 1922, jediný meziválečný výrobce motorových pil na československém území v Rumburku, poválečná DMP 80 patřící k nejlepším dvoumužným pilám v Evropě. Proti tomu stojí série neúspěšných prototypů, nerespektované zadání a nakonec politické rozhodnutí řešit potřebu základního pracovního prostředku celého odvětví dovozem.

Kdybychom z toho měli vyvodit jedno poučení, znělo by asi takto: technická myšlenka bez zázemí, které ji dotáhne do výroby a udrží na trhu, se ztrácí i tehdy, když je prokazatelně první. Pila Smolík přežila jen díky jednomu číslu obrázkového týdeníku.

Zdroje

¹ SIMANOV, Vladimír – BERNACKÝ, Radan: Motorová pila a její historie. Praha, Národní zemědělské muzeum, s. p. o., 2018. ISBN 978-80-88270-03-4.

² IRŠA, Andrej: História reťazových motorových píl. Lesník, časopis zaměstnanců š. p. Lesy SR, Banská Bystrica, květen 2009, s. 4–5.

³ KAVULJAK, Andrej: Dejiny lesníctva a drevárstva na Slovensku. Bratislava, Knižnica lesníckej a drevárskej ústredne, 1942.

⁴ LANDA, M.: Z historie řetězových motorových pil. Lesnická práce, 1980, ročník 59, číslo 6, s. 282.

⁵ Český svět, obrazová revue, ročník XIX, 1922, číslo 27 (reportáž z Pražského vzorkového veletrhu v Průmyslovém paláci).

⁶ JANČO, Jozef – PŠENÁK, Benedikt – JANSKÝ, Anton: Príručka pre obsluhovačov reťazových píl. Bratislava, 1959.

⁷ STOCKMANN, Viliam: Dejiny lesníctva na Slovensku. Banská Bystrica, 2016.

⁸ BIZJAK, Primož: Razvoj motornih verižnih žag in njihove tehnične izboljšave. Diplomsko delo. Univerza v Ljubljani, Biotehniška fakulteta, Ljubljana 2007.

⁹ SIMANOV, Vladimír: osobní sdělení autorovi, 12. srpna 2021.

¹⁰ KRUPA, Vladimír – VALO, Martin (zost.): Socha piešťanských parkov 1967 – 2008. Piešťany, Mestské kultúrne stredisko mesta Piešťany, 2008. ISBN 978-80-970017-0-4.

¹¹ Dobré ráno, Česká televize, díl z 12. června 2017 (IDEC 317291310020056), část Speed carving od 26:54. Dostupné v iVysílání: ceskatelevize.cz.

¹² IRŠA, Andrej: Rezba motorovou pílou. Príručka pre výtvarníkov. 2. vydání, 2020. ISBN 978-80-570-1207-8. Z této knihy pochází většina obrazové dokumentace tohoto článku.