Jak se dělá reliéf: kostel, stromy a iluze hloubky

Reliéf je zvláštní disciplína. Nemáme k dispozici skutečnou hloubku prostoru, jen několik centimetrů dřeva, a přesto má divák uvěřit, že se dívá přes cestu na kostel a za ním do dálky. Na vesnické scéně s kostelem, stromy a křížem ukazuji, jak k tomu dojít. Celý postup je zachycený ve videu, text shrnuje hlavní zásady.

Materiál: když deska nestačí, slepíme ji

Nejprve vybereme materiál. Pokud nemáme kus dřeva vhodného formátu, můžeme slepit dva nebo více kusů. To se dělá především u větších řezeb, kde se jeden kus potřebné šířky shání těžko. Spoj pak při řezbě nevadí, pokud je dobře provedený a kresba dřeva na sebe rozumně navazuje.

Motiv a kompozice

Dále vybíráme motiv, tedy vhodný pohled a kompozici. I když se rozhodneme pro jednu konkrétní fotografii, další snímky téhož místa se vyplatí mít po ruce. Nekopírujeme je, ale slouží jako podklad k pochopení prostoru a k vytvoření představy o detailech, které na hlavní fotografii nejsou dobře čitelné: jak hluboko je stavba, co je za rohem, jak vypadá římsa nebo okno zblízka.

Kresba na dřevo a první řezy

Námět překreslíme na dřevo, které jsme předtím opracovali na hoblovce. Prvními řezy jsou obrysy. Vedeme je hlubokým dlátem tvaru U nebo kozí nožkou, tedy dlátem s profilem V, případně tvar obřežeme nožíkem.

Řezbou se ztrácejí linky, které potřebujeme pro zpracování hloubek. Proto je průběžně obnovujeme. Kdo se spoléhá na to, že si průběh linky „pamatuje“, obvykle zjistí, že tvar se mu pod rukama nenápadně posunul.

Perspektiva musí sedět

Dbáme na to, aby zobrazená perspektiva „seděla“. Nejlépe je to vidět na kostelní věži. Její vrchol je vždy uprostřed věže, takže pokud ho odměříme stejně na každou stranu, od rohů nebo od ploch, věž stojí. Pokud ne, věž „letí“ do strany a celá scéna působí nejistě, i když je všechno ostatní vyřezané dobře.

Zapouštění ploch

Plochy zapouštíme do hloubky mírně oblým dlátem nebo dlátem s rovným profilem. Postupujeme od obrysů a průběžně kontrolujeme, které části scény mají zůstat vysoko a které mají ustoupit. Právě tady se rozhoduje o tom, jestli bude reliéf „dýchat“.

Stromy: stylizace a víc pater

Stromy, respektive listí, musíme stylizovat. Cílem je narušit plošnou mohutnost koruny. Strom by měl mít víceúrovňové členění: jednotlivé shluky listí vystupují v různé výšce a překrývají se, takže koruna má objem. Plochá koruna s jednotnou texturou působí jako vystřižená a strom se „přilepí“ k pozadí.

Kulisové členění: tajemství hloubky

Směrem dozadu zapouštíme objekty níže do pozadí. Ty úplně vzadu jsou už jen obrysy s velmi mělkým vříznutím do plochy. Dojem oparu a zanikání v dálce lze docílit zpracováním linek oblým dlátem malého profilu.

Pokud se podaří dosáhnout kulisového členění, tedy že řezba architektury či vegetace v popředí je výraznější, hlubší a ostřejší než scéna v pozadí, dílko získá dojem hloubky. Funguje to podobně jako divadelní kulisy: každá vrstva je o něco nižší a měkčí než ta před ní.

Povrchová úprava: tón a akcenty

Hloubku můžeme podpořit i barevným nebo monotónním podbarvením a následným přebroušením povrchu. Přebroušení sejme část tónu z vystouplých míst a v prohlubních ho nechá, takže dílo získá akcenty, které naruší tvrdou intenzitu základního tónování.

Velmi dobře vypadají jemně lazurovaná barevná dílka. Kdo se ale práce s barevností bojí, může sáhnout po klasice: tmavším zvýraznění, zpravidla v zemitých odstínech, jako na reliéfu v tomto článku.

Videonávod

Všechno podrobněji ukazuje video. Fotografie výše zachycují začátek práce a hotové dílo, celý postup mezi nimi najdete ve videozáznamu.

Nechcete video načítat zde? Otevřít přímo na YouTube.

Andrej Irša