Odlévání v ateliéru Jozefa Hobora

Mezi modelem a hotovou sochou je forma, tavicí pec a den, ve kterém se nedá nic uspěchat ani odložit na zítra.

Autor ve svém ateliéru vymodeluje tvar. Ten se ve vlastní dílně, nebo u kolegů, zaformuje, kov se roztaví a nalije, a teprve potom přijde to, co na hotovém díle nikdo nevidí: čištění, opracování, povrch, patina. Je to vlastně několik řemesel za sebou: sochař, slévač, cizelér. Zní to jednoduše, ale jednoduché to není ani pro zkušeného. Vždy se může něco přihodit, pokazit, změnit, nebo nevyjít.

Adresa, kterou sochaři znají

Jozef Hobor se narodil 19. března 1959 v Prešově. K sochařství se dostal v letech 1974 až 1978 na Střední umělecko průmyslové škole v Bratislavě, na oboru kamenosochařství u profesora Juraja Gavuly, a v letech 1979 až 1985 pokračoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, v oboru restaurování plastiky u profesorů Jozefa Poruboviče a Ladislava Snopka.^{1, 2} V letech 1985 až 1994 sám vedl obor kamenosochařství na téže střední škole a od roku 1995 do roku 2018 působil na Ústavu výtvarné tvorby a multimédií Fakulty architektury STU.^{1, 2}

Je členem spolku Gerulata a Sdružení Bronz. Se sochařem L. Sabem založil v roce 1994 tradici Mezinárodních sympozií Bronz Galanta.³ Jeho tvarosloví vychází z krajiny a z trvalého zájmu o archeologii, dominantou jsou stély a sarkofágy, které kurátorka Ela Porubänová popsala jako nadčasové archetypální oltáře připomínající dávné kultovní předměty.⁵ Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Slovenské národní galerie, Galerie města Bratislavy a Šarišské galerie v Prešově i v soukromých sbírkách ve Francii, Holandsku, Dánsku a Africe.^{3, 4}

Pro veřejnost je Hobor sochař, pro sochaře je to adresa setkání, třeba při lití bronzových soch. Hobor odlévá nejen vlastní věci, ale i velká díla pro řadu kolegů, a to je role, kterou katalogy neevidují: autorem díla je ten, kdo modeloval, ne ten, u koho se lilo. Dnes žije a pracuje v Malackách, natáčelo se ještě v jeho ateliéru v Suchohradu.

Den u pece

Já jsem si u něj tentokrát nechal odlít menší bustu, zakázku, která měla být darem pro ředitele skláren Lednické Rovne. Odlévali jsme ve třech, se mnou a s Jozefem Hoborem ještě sochař Ivan Žákovič. Na návštěvě byl i Alojz Machaj, majitel Student Gallery.

Byl to fajn den. Pohoda a všechno vlastně vyšlo. Odlévání má svůj rytmus, který se nedá obejít: než je kov na teplotě, je čas na řeč, na kávu a na to, co se u sochařů probírá vždycky. Pak se přestane mluvit. Ve chvíli lití musí všechno klapnout, protože se to musí stihnout dobře a přesně a druhý pokus není.

Potom se zase čeká, tentokrát na ztuhnutí. Formy se rozbijí kladivem, každá slouží jen jednou. Odlitky se vytáhnou, okartáčují a v tu chvíli vypadají hotově.

Hotovo to není

Na odlitku je pořád ještě spousta práce. Opraví se nedostatky, opracuje se povrch, pracuje se s patinou. Každý z těch kroků je jiné řemeslo a dělá se ručně. Rozdíl mezi odlitkem vytaženým z formy a věcí, kterou lze někomu předat, jsou hodiny práce, o kterých se nemluví, protože nejsou fotogenické. Výsledek je pak asi takový, jaký je vidět v závěru záznamu.

Na videu jde tentokrát o drobnější věci. Princip je u nadživotních soch stejný, mění se jen měřítko, počet lidí u kelímku a míra rizika.

Video je hostované na YouTube. Přehrajeme ho po kliknutí, nebo automaticky, pokud v nastavení cookies povolíte preferenční obsah.

Přehrát video

Zdroje

¹ Hobor Jozef. Spolok výtvarníkov Slovenska. Dostupné z spolokvytvarnikov.sk.

² CHOVANCOVÁ, A.: Jozef Hobor: Dotyky I. – III. Dílo měsíce, Krajská galéria v Prešove, 12. 12. 2022.

³ Jozef Hobor: Trón. Katalog 34. jesennej aukcie výtvarných diel, SOGA, 1. 10. 2002.

⁴ Jozef Hobor. Web umenia, Slovenská národná galéria, záznam autora č. 3899.

⁵ Sochy a šperky inšpirované starými kultúrami. MY Trenčín, 18. 10. 2015.

Andrej Irša