Pat a Mat s cizím podpisem

Zakázka, která zní neškodně

„Mohli byste na naší akci vyřezat postavičky z večerníčků? Vílu Amálku, Krtečka, Maxipsa Fíka, Boba a Bobka nebo Pata a Mata?“

Požadavek zní nevinně a odpověď bývá stejně rychlá jako vstřícná: „Jistě. Jste už třetí pořadatel, který to chce. Není problém.“

Problém to ale je. A není etický ani vkusový – je právní, přesně definovaný a nijak zvlášť složitý. Dosud se o něm v oboru mluvilo jen v dohadech. Proto jsme se zeptali přímo u zdroje.

Stanovisko producenta

Společnost Patmat film s.r.o. (IČO 27201619, Hostivice) je producentem 39 epizod animovaného seriálu Pat a Mat. Vlastní ji Ing. Marek Beneš, režisér a syn Lubomíra Beneše, původního tvůrce seriálu. Na naši žádost poskytla jednatelka společnosti, Ing. Johana Valiová, toto stanovisko¹:

„Zájem o ztvárnění postaviček Pat a Mat nás samozřejmě těší. Je však důležité vědět, že jejich výtvarná podoba i název jsou předmětem právní ochrany.

To mimo jiné znamená, že jakékoliv užití ve veřejném prostoru či pro komerční účely je možné pouze se souhlasem všech nositelů příslušných práv duševního vlastnictví (popřípadě dalších oprávněných osob). Souhlas je zpravidla udělován prostřednictvím licenční smlouvy, v níž se sjednává rozsah kooperace.

Užití bez daného oprávnění bohužel představuje neoprávněný zásah do práv duševního vlastnictví. Takové jednání je protizákonné a může zakládat odpovědnost podle autorského zákona či jiných právních předpisů.

A protože ‚neznalost zákona neomlouvá‘, apelujeme na to, aby si každý subjekt, který se podílí na aktivitách souvisejících s dvojicí našich populárních kutilů (tzn. např. organizátor akce, objednatel nebo zhotovitel díla atp.), vždy zkontroloval, že zamýšlená činnost je realizována na základě platně udělené licence (nebo jiného odpovídajícího právního titulu).

Není-li tomu tak, nechť se, prosím, obrátí na společnost Patmat s.r.o. (IČO 26491796), kde kolegové s každým zájemcem veškeré záměry velmi rádi projednají, a poskytnou všechny potřebné informace.

Srdečně děkujeme Andreji Iršovi za šíření osvěty, která je důležitou součástí utváření kultivovaného prostředí respektujícího práva všech zúčastněných a podporujícího férovou spolupráci.“

Ing. Johana Valiová, jednatelka Patmat film s.r.o.

Poznámka: činnosti kolem značky Pat a Mat spadají pod více subjektů. Ing. Marek Beneš vlastní společnosti Patmat s.r.o., Patmat film s.r.o. a Patmat studio s.r.o. Licencování pro merchandising a veřejné užití vyřizuje Patmat s.r.o.

Na tomto stanovisku stojí za povšimnutí čtyři věci.

Za prvé: chráněna je nejen výtvarná podoba, ale i název. Jde tedy o dva samostatné právní režimy (autorské právo a právo známkové), které se sčítají a je třeba vypořádat oba.

Za druhé: rozhodující je „užití ve veřejném prostoru či pro komerční účely“. Nekomerčnost tedy sama o sobě nestačí. Socha umístěná na veřejném prostranství podléhá souhlasu i tehdy, když ji nikdo neprodal.

Za třetí: odpovědnost je výslovně rozprostřena na organizátora akce, objednatele i zhotovitele. Nejde tedy jen o problém řezbáře.

Za čtvrté a nejdůležitější: licenční cesta existuje a je otevřená. Producent uvádí, kam se zájemci o užití mají obrátit, přičemž na webu společnosti Patmat s.r.o. je přímo sekce „Pro zájemce o licenci“. Výmluva, že „to stejně nejde vyřídit“, tedy neobstojí. Jde. Stačí napsat.

Co k tomu říká zákon

Konat by se mělo v souladu se zněním autorského zákona (č. 121/2000 Sb.)². Pro úplnost rozeberme jednotlivé kroky.

Postavička je autorské dílo. Výtvarná podoba Krtečka, Rákosníčka nebo Pata a Mata je dílem výtvarným podle § 2. Majetková práva trvají po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti (§ 27). U žádné z večerníčkových postav zmíněných v úvodu tato doba zdaleka neuplynula.

Socha podle postavičky je zpracováním díla. Převedení kresebné předlohy do dřevěné plastiky je zpracováním cizího díla podle § 2 odst. 4, případně jeho rozmnoženinou v jiném hmotném vyjádření podle § 13. Vlastní řemeslná invence na tom nic nemění – zákon chrání i zpracované podoby výslovně.

Na použitém označení nezáleží. Zákon neváže odpovědnost na to, jak si zhotovitel říká, ale na to, zda dílo užil. Tvůrce, zhotovitel, mistr, realizátor či interpret jsou popisy řemeslné role, nikoli právní kategorie, které by užití legalizovaly. Vyhnout se slovu „autor“ tedy nic neřeší: rozhodující je § 12 odst. 1, podle kterého smí dílo užít nebo užití povolit pouze autor původního díla. Kdo cizí postavu převede do dřeva a nechá ji vstoupit do veřejného prostoru, užil ji bez ohledu na to, co je napsáno ve smlouvě nebo na štítku.

Užít cizí dílo lze jen se svolením. Podle § 12 odst. 1 má autor právo své dílo užít „v původní nebo jiným zpracované či jinak změněné podobě“ a udělit toto oprávnění smlouvou. Kdokoli jiný smí dílo užít jen v případech, které zákon výslovně stanoví. Licenci upravuje § 46 a následující.

Argument „nekomerčně“ neobstojí. Zde bývá největší zmatek. Zákon zná volné užití podle § 30 – jenže jeho podmínky jsou úzké. Musí jít o užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého ani nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu. Jakmile socha vzniká na veřejné akci, vstupuje do soutěže, je vystavena, dražena, prodána nebo předána třetí osobě, podmínky volného užití padají. A pozor na slovo „nepřímého“: i socha vyrobená „za režii“ nebo darovaná plní propagační funkci.

K čemu socha vlastně slouží. Právě tady vzniká nejčastější omyl, a proto stojí za to zastavit se u podstaty věci. Socha není autobus, kde se platí za jízdenku, ani automat, do kterého se vhodí mince a něco z něj vypadne. Účelem sochy je doplnit prostředí, v němž stojí, a zvýšit atraktivitu tohoto prostoru. Přitáhne pozornost dětí, děti mají rodiče, ti v okolí nakoupí nebo zaplatí za doplňkové služby, typicky za parkování. Lokalita s takovým hřištěm se stává vyhledávanější pro mladé rodiny a roste hodnota okolí. Tomu se říká nepřímý hospodářský prospěch a zákon jej zmiňuje výslovně. Chybějící vstupné tedy nic nedokazuje: u sochy se nevybírá nikdy, a přesto vydělává.

Detail, který je málo známý. Ustanovení § 30 odst. 4 říká, že rozmnoženina nebo napodobenina výtvarného díla zhotovená pro osobní potřebu musí být jako taková vždy zřetelně označena. Zákon tedy i v tom nejvolnějším případě vyžaduje označení kopie jako kopie.

Podpis situaci zhoršuje. Připevní-li řezbář k hotové figuře štítek se svým jménem jako autora, nejde jen o užití bez licence. Podle § 11 odst. 2 má autor právo osobovat si autorství – a přisvojení si autorství k cizí vizuální identitě je zásahem do osobnostních práv, který nelze zhojit ani dodatečnou licencí, protože osobnostní práva jsou nepřevoditelná.

Následky jsou vyčíslitelné. Podle § 40 se poškozený může domáhat zdržení se jednání, odstranění následků a náhrady škody. Zákon zde stanoví pravidlo, které stojí za povšimnutí: výše bezdůvodného obohacení činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání licence obvyklá.

Případ z Považské Bystrice

V roce 2023 přibyly na dětské hřiště pod dálničním viaduktem v Považské Bystrici dvě dvoumetrové dřevěné postavy Pata a Mata, každá o hmotnosti blížící se čtyřem stům kilogramů. Vytvořil je řezbář Marián Kmecík a v rozhovoru pro regionální portál Trenčínak.sk (9. srpna 2023) popsal, jak zakázka vznikla³: „Oslovilo ma mesto že by chceli na ihrisko postavičky Pata a Mata, vysokých 2 metre.“ Že šlo o záměr samosprávy, potvrzují i slova primátora Považské Bystrice Karola Janase⁴: „Pribudli tu viaceré herné prvky, no my sme ho chceli ešte viac oživiť. A tak sa stalo domovom obľúbených postavičiek Pata a Mata. Verím, že malým návštevníkom prinesú radosť.“

Následuje popis vlastního postupu, který je z autorskoprávního hlediska pozoruhodný. Řezbář uvedl, že si na internetu objednal dvě malé sběratelské figurky, nafotil je ze čtyř stran, nechal vytisknout a podle toho si připravil plány. Vlastními slovy dodal, že jde vlastně o kopie těch malých postaviček.

Přesnější popis rozmnoženiny cizího výtvarného díla by právník nesestavil. Nejde přitom o žádné doznání pod tlakem – řezbář svůj postup vylíčil otevřeně a se zjevnou hrdostí na odvedenou práci, protože ho nenapadlo, že by na něm mohlo být něco problematického.

Redakce ověřila u společnosti Patmat s.r.o. i u města, že k tomuto dílu nebyla udělena licence. Jako autor je přitom v dobovém zpravodajství uváděn řezbář, který jej zhotovil. Dílo stojí trvale ve veřejném prostoru, vzniklo na objednávku samosprávy z veřejných prostředků a stalo se vyhledávanou místní atrakcí. Regionální tisk o něm napsal, že hřiště mělo pouze potěšit děti a stala se z něj turistická atrakce⁴. Naplňuje tedy i onen „nepřímý hospodářský prospěch“, o kterém mluví zákon.

Namítnout lze, že se zhotovitel za autora neprohlásil. Na věci to nic nemění. Popíše-li postup, poskytne fotodokumentaci a vystupuje jako tvůrce díla, potvrzuje tím jen to, co je zřejmé i bez toho: dílo vzniklo jeho rukou. Otázka licence zůstává stejná, ať se nazve autorem, nebo ne.

Protože se věc odehrála na Slovensku, uplatní se slovenský autorský zákon (č. 185/2015 Z. z.)⁵. Podstata je však shodná: ochrana autorských děl je díky Bernské úmluvě mezinárodní a stanovisko citované výše se výslovně vztahuje na užití ve veřejném prostoru bez ohledu na komerční záměr – a jmenuje mezi odpovědnými subjekty objednatele na stejné úrovni jako zhotovitele.

A právě to je na celém případu podstatné. Nikdo zde nejednal ve zlém úmyslu. Řezbář odvedl poctivou řemeslnou práci, kterou mu někdo zadal. Město chtělo udělat radost dětem. Postavy jsou oblíbené a hřiště díky nim ožilo. Selhala jediná věc: nikdo si nepoložil otázku, komu ty postavičky patří. U soukromé osoby by to bylo pochopitelné. U samosprávy, která má právní oddělení a zadává zakázky z veřejných peněz, už méně. Výjimka to ovšem není. Zakázky podle cizích předloh zadávají města, obce i příspěvkové organizace zcela běžně a autorskoprávní stránku věci přitom neřeší téměř nikdy. Považská Bystrica je jen případ, který je dobře zdokumentovaný.

Vyjádření zhotovitele

O vyjádření jsme požádali i řezbáře Mariána Kmecíka¹⁴:

„Z mesta sa mi ozvali, že robia ihrisko pre deti a teda či by bolo možné urobiť postavičky Pata a Mata vo veľkosti cca 2 m a k tomu domček, ale otočený hore nohami. Popis realizácie je už vyššie spomenutý: od nákupu postavičiek cez zväčšenie na papieri až po realizáciu. Postavičky boli vyrobené v dobrom úmysle, hlavne nejakým spôsobom nikomu neuškodiť!

Postavičky majú rozmer cca 2 m, hmotnosť cca 400 kg, tá je však len orientačná. Materiál je červený smrek, kde som z fošní zlepil približný tvar postavy a následne vyrezával. Čo sa týka licencie, tú som udelenú nemal.“

Marián Kmecík, řezbář

Fotografie z průběhu práce poskytl ke zveřejnění. Je z nich dobře vidět to, co běžný pohled na hotovou sochu nenapoví: dvoumetrová figura nevzniká z kmene, ale z bloku slepeného z vysušených fošen, a teprve pak přichází řezba.

Fotogalerie

Jak vznikly dvoumetrové postavy

Osm snímků z dílny, od rozřezaných fošen po nabarvenou dvojici. Fotografie poskytl Marián Kmecík.

Otevřít galerii →

A teď to podstatné, co se v podobných textech říká málokdy. Řemeslně jde o práci na vysoké úrovni a v tomto rozměru u nás těžko hledá konkurenci. Právě proto je škoda, že jí chybí jediná věc, a to papír. Kdyby licence vyřízená byla, nic by nebránilo tomu, aby nositel práv takového zhotovitele sám doporučoval dál. Není to hypotéza do větru: producent ve stanovisku citovaném výše výslovně zve zájemce k jednání. Vyřízená licence z řezbáře nedělá podezřelého, ale partnera.

Vyjádření města

Text jsme před publikací poskytli městu Považská Bystrica. Za město odpověděl JUDr. Martin Šajtlava, MBA⁶:

„Mesto Považská Bystrica získalo vyrezávané sochy Pata a Mata na základe Zmluvy o dielo. Sú osadené na detskom ihrisku a neslúžia na komerčné účely. Mesto Považská Bystrica bude kontaktovať držiteľa licenčných práv za účelom vyjasnenia tejto situácie a určenia ďalšieho postupu.“

JUDr. Martin Šajtlava, MBA, Mesto Považská Bystrica

Podstatná je poslední věta. Město se obrátí na nositele práv, tedy udělá přesně to, co stanovisko producenta označuje za otevřenou cestu a co je jádrem celého tohoto textu. Argument o nekomerčním užití sám o sobě neobstojí, jak je rozebráno výše, ale to je právě předmětem jednání, které má teprve proběhnout. Rozdíl mezi případem neřešeným a případem řešeným leží celý v tomto jediném kroku.

Zážitková ekonomika není hřích

Odstraňme jedno nedorozumění. Na komerčním rozměru řezbářské práce na veřejnosti není samo o sobě nic špatného, a nezáleží přitom na měřítku. Platí to pro dvoudenní akci s desítkami účastníků, pro obecní slavnost s jediným stánkem, pro příležitostné předvádění mimo jakoukoli akci i pro jednu sochu na zakázku. Rozhodující není počet zúčastněných, ale povaha věci.

Jde o funkční obchodní model. Majitel dřeva dostane zaplaceno za materiál, dopravce za přepravu, řezbář prodá svá díla nebo získá nové zakázky, návštěvník odchází se zážitkem a pořadatel s výsledkem, který mu umožní uspořádat další ročník. Ekonomové Joseph Pine a James Gilmore tento model popsali v roce 1999 pojmem zážitková ekonomika⁷: hodnota se neprodává jako výrobek ani služba, ale jako zapamatovatelný prožitek. Řezbářská show je jeho učebnicovým příkladem, ale stejný mechanismus funguje i u jediného řezbáře s pilou na návsi.

Jenže právě proto, že jde o podnikání, se na ně vztahují stejná pravidla jako na jakékoli jiné podnikání. Autorský zákon neplatí jen v galeriích s parketami; platí i na louce za řevu motorových pil a stejně tak na dvorku u jediné sochy.

Odpovědnost pořadatele

Řezbář, který si zákon nenastudoval, jedná na vlastní riziko. Neznalost neomlouvá, a skutečnost, že „to dělají všichni“, nelegalizuje nic.

Pořadatel je však v jiné pozici. Určuje program, schvaluje zadání soutěží, poskytuje prostor pro prodej a inkasuje z akce příjmy. Pokud nelicencovanou výrobu a prodej chráněných postav do programu zařadí, umožní nebo vědomě strpí, vystavuje se riziku spoluodpovědnosti podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu (§ 2915 občanského zákoníku)⁸ i nárokům nositelů práv. Stanovisko společnosti Patmat film to ostatně uvádí výslovně a na prvním místě.

Riziko roste úměrně s tím, jak se akce zaštiťuje. Největší tuzemskou akcí svého druhu je dnes pardubický ECHO Woodcarving Cup, pořádaný společností Woodcarving Cup service s.r.o. na Dostihovém závodišti v Pardubicích; první ročník proběhl 26. a 27. dubna 2025 a podle pořadatele se ho účastní přes čtyřicet profesionálních i amatérských řezbářů. Akce nese záštitu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, Pardubického kraje a města Pardubice a na stránce O nás se prezentuje slovy⁹: „Co nás činí unikátními, je nejen naše odborná úroveň a nadšení pro řezbářství, ale také naše schopnost vytvořit přátelskou a inspirativní atmosféru.“ A dále: „Vybrat si Woodcarving Cup znamená volit kvalitu, autenticitu a nezapomenutelné zážitky.“

Nárok na odbornou úroveň a autenticitu je zde vysloven výslovně a dobrovolně. Kdo se takto prezentuje a přijme záštitu zákonodárného sboru a dvou samospráv, přijímá s tím i vyšší míru odpovědnosti za dodržování pravidel, včetně autorského práva. To není zlomyslnost. Je to běžný standard, který v jiných oborech nikoho nepřekvapuje: žádný hudební festival by dnes neodbavil koncert bez vypořádání s OSA.

Na akci přitom vznikala díla zobrazující autorsky chráněné postavy. Videozáznam zveřejněný jedním z účastníků a označený jako společné dílo vzniklé na ECHO Woodcarving Cup 2026 zachycuje řezby Rákosníčka, Krtečka, Boba a Bobka, Maxipsa Fíka, Víly Amálky a rovněž Pata a Mata¹⁰. Autor příspěvku v něm jmenovitě děkuje Radku Smejkalovi za příležitost zúčastnit se akce.

Podstatné je, co následovalo. Záznam dne 4. května 2026 veřejně sdílel na svém profilu sám Radek Smejkal, tedy zakladatel a pořadatel akce. Nešlo tudíž o počin jednotlivce, který by pořadateli unikl – organizátor jej veřejně rozšířil dál.

Z reakcí pod příspěvkem vyplývá ještě jedna okolnost. Dílo má podobu kuličkodráhy a na dotaz, kde bude k vidění, jeho autor odpověděl, že by mělo být umístěno někde u Pardubic, přesné místo že zatím není určeno. Jde tedy o dílo směřující k trvalému umístění ve veřejném prostoru, tedy k užití, které stanovisko zmiňuje na prvním místě a které je podmíněno licencí bez ohledu na to, zda za ním stojí komerční záměr. Situace je v tomto ohledu shodná s případem z Považské Bystrice, včetně toho, že se z reakcí opakovaně ozývá radost nad tím, jak se dílo bude líbit dětem.

Jména jednotlivých řezbářů zde neuvádíme. Nešlo o soutěžící ve speedcarvingu, ale o účastníky akce v roli předvádějících a prodávajících. Odpovědnost za podmínky, za nichž na akci vystupovali, nese ten, kdo je pozval. Protože dílo podle dostupných informací dosud nebylo instalováno, je celá věc navíc stále řešitelná – licenci lze vypořádat i dodatečně, dokud socha stojí v dílně.

Nejde přitom pouze o příspěvky účastníků. Vlastní facebooková stránka akce zveřejnila 27. dubna 2026 veřejné video z areálu akce, na němž je mimo jiné socha Gluma z Pána prstenů, doprovázené textem, že řezbáři posunuli ročník 2026 „opět na vyšší level“¹¹. Práva k literární předloze trvají do roku 2043, práva k filmové podobě postavy vykonává Warner Bros. Pořadatel zde tedy dílo podle chráněné předlohy sám zveřejnil a použil k propagaci akce – tedy přesně k tomu užití, které stanovisko označuje za komerční.

Nezůstalo ovšem u domácích večerníčků. Ve stáncích byly nabízeny rovněž dřevěné figury Mimoňů, Groota a Shreka. Práva k těmto postavám vykonávají Universal, Disney a DreamWorks – tedy subjekty, které svá práva vymáhají podstatně důsledněji než tuzemští nositelé a u nichž se částky v obdobných sporech pohybují v jiném řádu. Obecně se v ČR za licence platí v řádu tisíců až statisíců korun.

Totéž platí pro každou menší akci, obecní slavnost i jednotlivou zakázku. Rozdíl je jen v tom, kolik lidí se dívá.

Co by pomohlo

Nabízí se několik opatření, která nic nestojí a rizika odstraňují:

1. Když si někdo není jistý, zeptat se. Nejčastější příčinou porušení není zlá vůle, ale domněnka, kterou si zadavatel nebo zhotovitel povýší na jistotu, protože se mu to hodí. Domněnka se přitom může i trefit do vůle autora, jenže to se ukáže až zpětně a nezavazuje to nikoho. Stanovisko nositele práv stojí nad domněnkami všech ostatních a dotaz na ně trvá pár minut.
2. Zadání soutěží formulovat tak, aby chráněné postavy vylučovalo. Téma typu „scéna ze života evropské fauny“ je toho dobrým příkladem – problém vůbec nevznikne.
3. Do propozic a smluv se všemi účastníky – soutěžícími, předvádějícími i prodávajícími – vložit prohlášení, že dílo vytvořené nebo nabízené na akci neporušuje práva třetích osob.
4. U děl na objednávku podle cizí předlohy vyžadovat doklad o licenci před zahájením práce.
5. Ve stáncích nepovolovat prodej zboží s chráněnými postavami bez doložení oprávnění.
6. Když už na chráněnou postavu dojde – vyžádat si licenci. Jak ukazuje stanovisko výše, nositelé práv, resp. jejich zástupci, jednají vstřícně.

Nic z toho nesnižuje atraktivitu akce ani o kousek. Návštěvník rozdíl nepozná. Pořadatel se zbaví rizika, řezbář si nechá čisté jméno a obor získá to, co mu chybí nejvíc – pověst prostředí, které ví, co dělá.

Kdo Pata a Mata vlastně dělá

Na závěr jedna okolnost, kterou většina lidí netuší a která celé věci dává jiný rozměr.

Pat a Mat se dodnes vyrábějí klasickou loutkovou animací. Loutky jsou vysoké dvacet centimetrů, mají kovovou kostru a jsou stejně jako celé dekorace zhotovovány ručně. Animátor drží loutku v ruce a posouvá ji po nepatrných krůčcích: na jedinou sekundu pohybu na plátně jich musí udělat pětadvacet. Digitální je na tom dnes už jen samotný záznam snímků. Dříve se exponovalo na filmový pás a vyvolávalo chemickou cestou. Ruce dělají totéž co před půlstoletím.

Výsledkem celodenní práce animátora je zhruba šest až sedm sekund hotového filmu. Čtyřčlenný tým, který chodí do práce na osm hodin denně, natočí jednu epizodu přibližně za tři měsíce. Marek Beneš to ostatně popsal už dříve i pro Radiožurnál slovy, že si někdy večer říká, proč ho tolik bolí záda, a pak si vzpomene, že dělal jeden záběr¹².

V telefonickém rozhovoru pro tento článek Marek Beneš doplnil podstatnou souvislost¹³: z příjmů, licenční poplatky nevyjímaje, se financuje samotná výroba dalších dílů.

Tím se celá otázka posouvá jinam. Licence není bariéra, kterou někdo postavil, aby ztěžoval život řezbářům. Není to ani úřední poplatek za razítko. Je to částka, ze které se platí ruce, jež ty postavičky každý den o kousek posunou a bez nichž by Pat a Mat dávno neexistovali, a nebylo by tedy ani co vyřezávat.

A ještě něco: řezbář, který postaví dvoumetrovou figuru motorovou pilou, a animátor, který tutéž figuru posouvá pinzetou po pětadvaceti fázích na sekundu, dělají v podstatě totéž: trpělivou ruční práci, kterou nelze uspěchat ani obejít. Jsou to lidé jednoho druhu. Právě proto by se spolu měli bavit – a je jen malá ironie osudu, že Pat a Mat v seriálu sami občas po motorové pile sáhnou.

Stačí napsat. To je celé.

Andrej Irša