Socha: postava

Proč zákazníkům někdy rozmlouvám jejich záměr

Když za mnou přijde zákazník s přáním vytvořit realistickou sochu v životní velikosti, bývá v jeho očích vidět nadšení a jasná představa. A přesto se občas stane, že mu jeho nápad začnu rozmlouvat. Nebývá za tím nedostatek času ani nezájem o zakázku. Jako tvůrce mám odpovědnost upozornit na úskalí, se kterými lidé na počátku vůbec nepočítají, ale která mohou pozdější radost z díla zcela zhatit.

Málokdo si totiž dopředu uvědomí, jak silně na lidskou psychiku působí fyzická přítomnost realistické postavy v prostoru. A jde o působení, které se nedá odmyslet ani odargumentovat. Není to otázka vkusu ani povahy, ale toho, jak je nastavené naše vnímání.

Co se v hlavě děje, když v šeru zahlédnete postavu

Představte si běžný večerní moment. Jste doma sami, v domě je šero a vy koutkem oka zachytíte obrys stojícího člověka. Instinkt zareaguje okamžitě a nastane ono pověstné leknutí, při kterém vám poskočí srdce. Rozum dorazí až o vteřinu později s vysvětlením, že jde přece o vlastní sochu.

To zpoždění není chyba. Podnět, který může znamenat ohrožení, se v mozku zpracovává rychlou dráhou dříve, než jej stihne vyhodnotit vědomé myšlení. Systém je nastaven tak, aby raději mnohokrát planě spustil poplach, než jednou přehlédl skutečné nebezpečí.

Přidávají se dva mechanismy, které dělají ze sochy ideální spouštěč. Prvním je pareidolie, tedy sklon vidět tvář a lidskou postavu i tam, kde nejsou. Druhým je sklon připisovat tvar nebo pohyb někomu, kdo jedná se záměrem. Odtud pochází pocit, že socha ve stínu jako by právě čekala.^*

Šero a periferní vidění efekt ještě násobí. Za nízké hladiny světla ztrácíme barvu i ostrost detailu a mozek chybějící informace doplňuje z očekávání. Doplní přesně to, na co je nastaven: člověka.

Proč je nejrizikovější právě realismus

Existuje popsaný jev zvaný údolí podivna (uncanny valley).^** Čím víc se umělý objekt podobá člověku, tím sympatičtěji na nás působí, ale jen do určitého bodu. Těsně před dosažením plné podoby přijetí prudce klesá a mění se v nelibost. Typickým příkladem jsou voskové figuríny a samotná teze vznikla při rozvoji robotiky s lidskou podobou.

Do onoho údolí přitom nespadá stylizovaná figura ani zjevně umělý objekt. Spadá do něj právě to, co si zákazník obvykle přeje: velmi věrná postava v životní velikosti. Nikoli navzdory řemeslné kvalitě, ale kvůli ní.

Otázka měřítka a prostoru

Z praxe vím, že problematická je právě reálná velikost na úrovni pohledu. Je-li socha výrazně menší, případně naopak výrazně větší, popsané evokace ustupují. Máme kdesi hluboko zakódováno, že nám citově vadí rozměrová konkurence.

Má to oporu v proxemice, nauce o vzdálenostech, které si kolem sebe nevědomě udržujeme.^*** Intimní zóna sahá zhruba do 45 cm, osobní přibližně do 120 cm, společenská do 3,5 metru. Narušení vnitřních zón cizí osobou vyvolává nepohodu. Socha v životní velikosti v obytné místnosti je trvale usazena v osobní nebo těsně společenské zóně a nikdy z ní neodejde.

Z toho plynou tři praktické důsledky:

• Menší formát (zhruba do 60 až 80 cm) čteme jako předmět, nikoli jako protějšek. Detektor postavy se sice spustí, ale bez konfliktu o teritorium.
• Životní velikost čteme jako druhého člověka. Nejrizikovější je poloha, kdy hlava díla leží ve výšce očí a socha stojí frontálně.
• Nadživotní, monumentální formát čteme jako architekturu nebo symbol. Ohrožení se mění v respekt, ale takové dílo potřebuje odstup, obvykle exteriér a odpovídající zázemí.

Pohled, který neuhne

Zvláštní kapitolou jsou oči. U obrazu vzniká známý dojem, že pohled sleduje diváka po místnosti. U trojrozměrné sochy je to naopak a v důsledku horší: směr pohledu je dán jednou provždy. Obrátíme-li sochu k jídelnímu stolu, k sedačce nebo k posteli, dívá se tam trvale. Odtud pochází podvědomý pocit klientů, že je socha při každodenních činnostech pozoruje. Pocit pozorovanosti přitom nevzniká vědomou úvahou, stačí k němu samotný náznak očí.^****

Pro sochaře z toho plynou konkrétní nástroje. Odvrácená hlava, sklopený pohled, zavřená víčka, oči bez vyznačených zornic (jak je známe z antické plastiky) nebo hlava mimo osu běžného pohybu po místnosti dokáží napětí snížit i u zcela realistického díla.

Kam figurativní sochu v interiéru neumísťovat

Znamená to tedy, že bychom se figurálním sochám měli zcela vyhýbat? Určitě ne. Je ale nezbytné velmi pečlivě zvažovat jejich formát, umístění i provedení.

Pokud na lidské postavě trváte, vyhněte se ložnici a dětskému pokoji. Dětská fantazie vnímá sochu neuvěřitelně živě a z krásného uměleckého předmětu se snadno stane zdroj nočních můr. Stejně tak se nedoporučuje obývací pokoj, jídelna ani běžná předsíň, kde se člověk pohybuje v polospánku nebo bez rozsvícení. Místa určená k odpočinku, ke sdílení pohody, ke spánku či k soustředění přítomnost lidské siluety zbytečně narušuje.

Výsledkem bývá bizarní situace, kdy se na díle najednou ocitne přehozený ubrus nebo osuška, jen aby v místnosti zavládl klid. Není výjimkou, že mi klienti se smíchem i povzdechem vyprávějí, jak jejich nová figura děsí návštěvy, děti nebo je samotné při noční cestě na toaletu, nebo jak se jí na výstavě lekla uklízečka.

Kde naopak figura funguje

Vhodnými lokacemi jsou prostory, které přirozeně snesou prvky bdělosti a ochrany. Patří sem chodby, pozice u vchodů a východů, s jistými výhradami i začátek a konec schodiště. Zde socha funguje jako symbolický strážce a její přítomnost nepůsobí tak rušivě jako u postele, sedačky nebo stolu.

Není náhoda, že přesně tak s figurou pracují stavitelské kultury po celém světě. Postavy u portálů, karyatidy, atlanti, světci, sochy při cestách a na rozcestích. Figura stojí na prahu, na hranici, u vstupu. Tam, kde bdělost patří k funkci místa, přestává být lidská silueta rušivá a stává se srozumitelnou.

Pro výklenky a různá zákoutí se sochy hodí také, jenže tam jde zpravidla o menší formáty. Rozdíl mezi rušivým a přínosným řešením proto nebývá v tom, zda figura ano či ne, ale v kombinaci měřítka, směru pohledu a charakteru místa.

Exteriér

Podobná pravidla platí i venku. V zahradě je vždy lepší umístit figurativní sochu na vyšší sokl a na dobře viditelné, solitérní místo. Sokl plní tři funkce najednou: technicky odvádí dílo od vlhkosti terénu, kompozičně je vyčleňuje z okolí a psychologicky je označuje jako artefakt, nikoli jako osobu.

Pokud sochu schováte za dveře, do stinného zákoutí nebo za keře a stromy, vytvoříte přesně ten typ prostředí, kde bude okolojdoucí neustále strašit. Člověk se v krajině cítí bezpečně tam, kde má přehled, a ostražitě tam, kde jsou pohledy blokované.^***** Figura odhalená až na poslední chvíli spojuje obojí nejhorším možným způsobem.

Doporučuji proto řešit současně tři věci: nasvícení (spodní nasvícení obličeje je nejjistější cesta k děsivému efektu, boční a měkké svrchní naopak modeluje tvar), vzdálenost prvního spatření (dílo má být vidět dřív, než k němu dojdete na tři metry) a orientaci pohledu vůči hlavní pěšině i vůči dveřím či oknům domu.

Dá se na sochu zvyknout?

Ano i ne. Většinou se dá na sochu časem zvyknout, ale platí to jen pro vás. Návštěvy nemají čas si zvykat, a proto je u nich efekt citelnější a opakuje se s každým novým hostem. Řada lidí si navíc nezvykne nikdy, protože u části z nás se reakce opakováním nezeslabuje.

Má-li tedy někdo zkušenost, že je vůči sochám citlivější, ať uvažuje o abstrakci, stylizaci nebo o díle technického charakteru. Považuji za korektní se na to zeptat ještě před zadáním zakázky.

Když figura není nutná

Když se zákazníky rozebíráme možnosti, bývají překvapeni, kolik jich je. Mezi realistickou postavou a čistou abstrakcí leží celá škála:

• Stylizace a redukce detailu, tedy zachovaná figura s potlačenou mimikou a povrchem.
• Torzo, polofigura, hlava bez těla nebo tělo bez hlavy, což výrazně tlumí detekci osoby.
• Reliéf a vysoký reliéf, kdy figura zůstane a prostorová konkurence zmizí.
• Nefigurativní organická forma odvozená z pohybu, vlnění, letokruhu, semene.
• Geometrická a technická socha či realizace, případně s pohyblivými prvky.
• Práce s materiálem a barvou jako hlavním nositelem výrazu (kontrast dřeva a kovu, patina).

A protože díla vznikají pro konkrétní prostor, bývá výsledek zpravidla lepší než původní záměr, který někdy jde proti logice ve smyslu chci to, protože to chci. Ukázky obou přístupů najdete v autorské tvorbě i mezi sochami a reliéfy na zakázku.

Genius loci není alchymie

Není to věda ani alchymie. Tvar, kompozice, barva a materiál ve vazbě na daný prostor vytvářejí ono genius loci místa. Dílo má charakter místa rozpoznat a posílit, nikoli přebít.^****** Umění má prostor kultivovat a přinášet potěšení, nikoli vyvolávat zbytečný stres. Proto je dobré o umístění přemýšlet ještě dřív, než se s prací začne.

Kontrolní otázky, které kladu před zadáním zakázky

1. Kdo se v prostoru pohybuje a jsou mezi nimi děti nebo lidé se sníženou tolerancí k překvapení?
2. Chodí se tudy v noci, v šeru, bez rozsvícení?
3. V jaké výšce bude hlava díla vůči výšce očí procházejícího?
4. Kam se socha dívá a co je v tom směru za nábytek či činnost?
5. Z jaké vzdálenosti bude dílo poprvé spatřeno a odkud přichází světlo?
6. Jde o místo odpočinku, nebo o práh, vstup, hranici?
7. Je figura skutečně nutná, nebo jde o obsah, který lze vyjádřit i jinak?

Sedm otázek, které zaberou deset minut rozhovoru, běžně ušetří rok nepohody a nemalé peníze. Proto je kladu, i za cenu toho, že o zakázku někdy přijdu.

Andrej Irša

Často kladené otázky

Poznámky a zdroje