Socha piešťanských parkov: tři ročníky, které stály za světovou pozornost

O Soše piešťanských parkov se dnes mluví hlavně jako o letní výstavě v lázeňském parku. Kdo si ale otevře katalogy prvních ročníků, zjistí něco jiného. V letech 1967 až 1970 tu vznikla přehlídka, která patřila k tomu nejvýznamnějšímu, co se v tehdejším Československu ve výtvarném umění dělo, a v jednom ročníku dosáhla evropského formátu.

Tento text je připomínkou právě těch počátků. Nejde o nostalgii. Jde o to, že seznam autorů z roku 1969 by dnes obstál v katalogu kterékoli velké evropské přehlídky, a přesto se na něj skoro zapomnělo.

Rok 1961: sochy mezi hudbou

Myšlenka vystavovat sochy v parku vznikla v Piešťanech už v roce 1961, kdy Alexander Trizuljak uspořádal první plenérovou výstavu.¹ Sochy se instalovaly k amfiteátru, aby doplnily Piešťanský hudební festival, tedy druhou nejstarší hudební akci na Slovensku. Návštěvník lázní dostal hudbu a sochu v jednom odpoledni. Na tuto první výstavu dodnes upomíná bronzové sousoší Milenci od Trizuljaka u Kolonádového mostu.¹

I. ročník, 1967: Trienále slovenského sochárstva

První ročník pod názvem Socha piešťanských parkov proběhl od 16. června do 15. září 1967 s podtitulem I. trienále slovenského sochárstva. Komisařkou byla Ľuba Belohradská, ve výstavní komisi s ní zasedli Klára Pataki, Ladislav Pollák a Alexander Trizuljak. Návrh plakátu a katalogu zpracoval Milan Veselý, architektem výstavy byl Ľubomír Mrňa.¹

Záměr nebyl skromný. Z každé výstavy měly v parku zůstat dvě až tři plastiky a výsledkem měla být stálá galerie soch v přírodě. Prvního ročníku se zúčastnilo třicet umělců se šedesáti exponáty. Kontext byl přitom takový, že souborně byly slovenské sochy naposledy vystaveny v roce 1963 v Praze, takže Piešťany nabídly panoramatický pohled na pět let vývoje.¹

Vystavovali: Juraj Bartusz, Mária Bartuszová, Štefan Belohradský, Pavol Binder, Anton Čutek, Alfonz Groma, Alexander Ilečko, Jozef Jankovič, František Kaušitz, Tibor Kavecký, Vladimír Kompánek, Ludwik Korkoš, Jozef Kostka, Miroslav Ksandr, Karol Lacko, Teodor Lugs, Erna Masarovičová, Edita Maxonová-Černíková, Vladimír Môťovský, Klára Pataki, František Patočka, Ladislav Pollák, Andrej Rudavský, Ladislav Snopek, Rudolf Šipkovský, Pavol Tóth, Alexander Trizuljak, Rudolf Uher a Valér Vavro.¹

Materiály jsou samy o sobě zprávou o době: bronz, beton, mramor, hliník s plexisklem, svařované železo, mosaz, laminát, tepaná měď a dřevo. Kompánkovy Znaky, Rudavského Podtatranská suita, Kostkův Kvet, Uhrova Skladba II. Podle dochovaného popisu šlo o posun od sochy jako pomníku k volnějším formám.¹

II. ročník, 1968: Moderná česká plastika

Druhý ročník proběhl od 21. června do 15. září 1968 k padesátému výročí Československa a přinesl přehlídku moderního českého sochařství. Komisaři byli Ľuba Belohradská, P. Hartmann a Arsén Pohribný. V čestném komitétu zasedli mimo jiné Adolf Hoffmeister, Jozef Kostka, ředitel Národní galerie v Praze Jiří Kotalík a ředitel Slovenské národní galerie Karol Vaculík.¹

Byla to vůbec první větší výstava moderního českého sochařství na Slovensku v tom období. Úvodem byla retrospektiva ze sbírek Národní galerie: Bohumil Kafka, Jan Štursa, Karel Pokorný, Karel Dvořák, Břetislav Benda, Jan Lauda a Karel Lidický.¹

Současnou tvorbu zastupovali Jiří Bradáček, Libor David, Jan V. Dušek, Zdenka Fibichová, Stanislav Hanzlík, Miloslav Chlupáč, Rudolf Chorý, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková, Valerián Karoušek, Eva Kmentová, Jan Koblasa, Stanislav Kolíbal, Karel Malich, Jiří Novák, František Pacík, Zdeněk Palcr, Vladimír Preclík, Tomáš Rajlich, Martin Reiner, Zbyněk Sekal, Josef Symon, Zdeněk Šimek, František Štorek, Aleš Veselý, Miroslav Vystrčil, Ladislav Zívr a Olbram Zoubek.¹

Kdo se v českém poválečném sochařství orientuje, ví, že tohle není náhodný výběr. Je to podstatná část toho, co se z šedesátých let dodnes připomíná. Zoubkova trojice Matka, Syn, Otec, Koblasův David a Goliáš, Veselého Výslech. Preclíkovo Staré provensálske mesto V. zůstalo v piešťanských sbírkách.¹

III. ročník, 1969: mezinárodní výstava, která dnes zní neuvěřitelně

Třetí ročník proběhl od 20. června do září 1969 jako Medzinárodná výstava plastík, skulptúr, objektov. Komisařem byl Ľubor Kára. Organizátoři se vědomě nedrželi hranic klasické plastiky a pustili na výstavu i objekty a environmenty. Cílem byla konfrontace hlavních názorových tendencí v podmínkách, které katalog popisuje jako svobodnou kulturní atmosféru, a integrace díla s přírodním prostředím. Instalace proto využila zelené plochy Kúpeľného ostrova i jezírko v parku.¹

Pozvání přijalo 36 výtvarníků z devíti evropských zemí: z Anglie, Belgie, Francie, Holandska, Jugoslávie, Německa, Rakouska, Švýcarska a Itálie.¹

Jmenovitě: Getulio Alviani (Itálie), Agostino Bonalumi (Itálie), Peter Brüning (SRN), Mark Busse (Holandsko), Pol Bury (Belgie), Alexander Calder (USA a Paříž), César Baldaccini (Paříž), Roel d’Haese (Belgie), Étienne-Martin (Francie), Roland Goeschl (Rakousko), Otto Herbert Hajek (SRN), Erich Hauser (SRN), Olga Jančič (Jugoslávie), Utz Kampmann (Švýcarsko), Phillip King (Anglie), Richard Kriesche (Rakousko), David Lamelas (Anglie), Thomas Lenk (SRN), Heinz Mack (SRN), Gino Marotta (Itálie), Marcello Mascherini (Itálie), Y. Neiman (Paříž), Marta Pan (Francie), Karl Prantl (Rakousko), Martial Raysse (Francie), Branko Ružič (Jugoslávie), Niki de Saint Phalle (Francie), J. M. Sanejouand (Francie), Nicolas Schöffer (Paříž), Werner Schreib (SRN), Francisco Sobrino (Paříž), Alina Szapocznikow (Polsko a Paříž), Jean Tinguely (Francie), Günther Uecker (SRN), Viseux (Francie) a Jean Pierre Yvaral (Paříž).¹

Calderův Malý žlutý disk, Tinguelyho Antistroj, Ueckerovy Hrábě a Kapky vody, Mackovy Tři grácie, Prantlovy Kameny k meditaci, Szapocznikowé padesát objektů z mramoru a polyuretanu. Kinetické umění, ZERO, nový realismus i minimalismus na jedné louce.¹

Toto se odehrálo v posledním roce, kdy něco takového ještě šlo uspořádat.

IV. ročník, 1970: koncepce, která se nestihla

Čtvrtý ročník proběhl od 27. června do 15. září 1970 pod názvem Socha, objekt, svetlo, hudba, polymúzický priestor I. Komisař Ľubor Kára k němu vypracoval koncepci na roky 1970 až 1972: nejprve slovenští autoři, poté mezinárodní expozice a nakonec konfrontační výstava na zadané téma. Součástí měly být plenérová představení, zapojení světla a hudby, přesun výstavy i na druhý břeh Váhu a bibliofilská edice katalogu jako svítící a hrající objekt.¹

Z celé koncepce se uskutečnil jeden ročník, ten z roku 1970. Nastupující normalizace podobným projektům nepřála, přehlídka ale běžela dál, jen v jiném režimu. V roce 1972 se nepředstavila žádná nová díla. Uvádí se, že pro krátkost času se akci nepodařilo zajistit tak, aby díla vznikala přímo pro ni. U přehlídky, která měla svou kontinuitu a v jejíž řadě rok 1971 v monografii vůbec nefiguruje, to ale spíš ukazuje na vážnější potíže v pozadí. Sáhlo se proto do sbírkových fondů a výstava se koncepčně zaměřila na generaci narozenou kolem roku 1909, mimořádně silný ročník pozdějších významných umělců. Ročník 1973 se ještě nesl ve znamení podtitulu Sochár a príroda, další ročníky ale zcela opanovala politická témata. Ze šestnácti jich politický nádech nemají jen dva:¹

1. VII. 1974 Protifašistický odboj národov v sochárskom prejave. Júl až september 1974. Komisárky Ľuba Belohradská, Ľudmila Peterajová.
2. VIII. 1975 Na počesť osláv 30. výročia oslobodenia našej vlasti Sovietskou armádou. 28. jún až september 1975. Belohradská, Peterajová.
3. IX. 1976 Človek – práca – radosť. Júl až september 1976. Belohradská, Peterajová.
4. X. 1977 Na počesť 60. výročia Veľkého októbra. 15. júl až september 1977. Belohradská, Peterajová.
5. XI. 1978 Na počesť 30. výročia Víťazného februára. 14. júl až september 1978. Belohradská, Peterajová.
6. XII. 1979 Na počesť 35. výročia Slovenského národného povstania a Medzinárodného roku dieťaťa. 13. júl až september 1979. Belohradská, Peterajová.
7. XIII. 1980 Na počesť 35. výročia oslobodenia Československa Sovietskou armádou. 18. júl až september 1980. Belohradská, Peterajová.
8. XIV. 1981 Na počesť 60. výročia vzniku KSČ. Júl až september 1981. Komisári Ľuba Belohradská, Jozef Švančara.
9. XV. 1982 Keramika. Výstava venovaná 65. výročiu VOSR. 16. júl až september 1982. Agneša Osmitzová, Jozef Švančara.
10. XVI. 1983 Sochárske konfrontácie. Júl až september 1983. Fedor Kriška, Jozef Švančara.
11. XVII. 1984 Na počesť 40. výročia Slovenského národného povstania. 20. júl až september 1984. Františka Hurajová, Jozef Švančara.
12. XVIII. 1985 Venovaná 40. výročiu oslobodenia Československa Sovietskou armádou. Júl až september 1985. Komisárka Františka Hurajová.
13. XIX. 1986 Venovaná 65. výročiu založenia KSČ a Medzinárodnému roku mieru. Júl až september 1986. Ladislav Hrnčírik, Františka Hurajová.
14. XX. 1987 Venovaná 70. výročiu Veľkej októbrovej socialistickej revolúcie. 17. júl až 14. september 1987. Klára Kubíčková, Ladislav Hrnčírik.
15. XXI. 1988 Venovaná 40. výročiu víťazstva československého pracujúceho ľudu. Keramická plastika, parková plastika. 1. júl až 31. august 1988. Komisárka Ľuba Belohradská.
16. XXII. 1989 Súčasná socha v plenéri. Výstava je venovaná 45. výročiu Slovenského národného povstania. 6. júl až 10. október 1989. Klára Kubičková, Ladislav Hrnčírik.

Co následovalo

Přehlídka se v těch letech rozšířila i dovnitř. V letech 1972 až 1978 k ní přibyly interiérové přehlídky v objektech na Kúpeľnom ostrove, v roce 1986 se naopak stáhla do prostor Balneologického muzea.¹

V roce 1993 proběhl 24. ročník jako Priestor ’93, pak přišla pauza delší než deset let. Tradice se obnovila v roce 2005 pětadvacátým ročníkem a od roku 2008 přehlídku kontinuálně zajišťuje Mestské kultúrne stredisko mesta Piešťany.^{1, 2}

Paralelní linie: Moravany nad Váhom

Ve stejném roce, kdy začala Socha piešťanských parkov, se v nedalekých Moravanech nad Váhom rozběhlo Mezinárodní sochařské sympozium v technikách dřeva. Jeho díla vlastní Balneologické muzeum Imricha Wintera v Piešťanech a jsou zachycena v katalogizačních kartách, které zpracovala K. Kurilová v letech 1992 a 1993.³

Prošel jsem třiatřicet karet dřevěných soch. Pokrývají ročníky 1967 až 1981, nejstarší je Plastika Jaroslava Kočiše z roku 1967 s přírůstkovým číslem 5/67. Autoři pocházeli z Itálie, Japonska, NDR, Polska, Bulharska, Maďarska, Sovětského svazu a Slovenska.³

Výběr nebyl náhodný. Muzeum eviduje i díla z jiných materiálů, ta jsem nefotografoval. Zajímalo mě dřevo, protože jsem hledal odpověď na konkrétní otázku: kdy se do sochařské a řezbářské praxe dostala motorová pila.

Odpověď je jednoznačná. Jako odborný metodik oboru mohu po osobním vizuálním posouzení dochovaných soch potvrdit, že motorová pila při jejich zhotovení použita byla. Potvrzují to i výpovědi pamětníků. Platí to od prvního ročníku, tedy od roku 1967, a o tom není pochyb.⁵ Posouvá to doložené použití motorové pily při tvorbě dřevěných soch u nás do šedesátých let, tedy daleko před rozšířené představy, podle nichž k nám opracování soch motorovou pilou přišlo teprve nedávno, a dokonce ze zámoří.

Rozměry stojí za pozornost. Alexander Ilečko, Plastika, 1971, borové dřevo: 600 × 33 cm. Essei Amemiya, Veža východu, 1970: 410 cm. Retimantis Midvikis, Večnosť, 1977: 388 cm. Osmnáct ze třiatřiceti evidovaných děl přesahuje dva metry.³

Tady je ale potřeba opravit představu, že šlo o dvě nezávislé akce. Ano i ne. Zahraniční účastník nepřivážel ani neodvážel několikametrovou dřevěnou sochu, to není otázka umělecké koncepce, ale nákladu a celnice. Dílo vzniklo na sympoziu z místního materiálu a odtud šlo na výstavu do piešťanských parků. Moravany a Socha piešťanských parkov proto tvořily jeden provozní řetěz: sympozium jako dílna, park jako výstavní prostor, muzeum jako správce. Vazba nebyla nutná, Socha piešťanských parkov se dala uspořádat i bez sympozia a také se tak dělo, provázání je ale doloženo i administrativně: díla nabytá prostřednictvím moravanského sympozia jsou vedena v majetku Balneologického muzea v Piešťanech a část karet má rukou dopsané umístění, park, kúpele, Balnea Grand, Moravany-park.³ Piešťanské muzeum navíc na počátku osmdesátých let plánovalo přehlídku moravanských děl přímo v rámci Sochy piešťanských parkov.¹

Karty prozrazují ještě jednu věc, kterou v katalozích nenajdete. Do roku 1970 se sympozia účastnili i autoři mimo východní blok: Viktório Di Muzio z Itálie v roce 1969 a Essei Amemiya z Japonska v roce 1970. Od Ilečkovy Plastiky z roku 1971 až po poslední evidované dílo z roku 1981 už v souboru není ani jediný. Zůstává Československo, Sovětský svaz, Bulharsko, Polsko, Maďarsko a NDR, bez výjimky.³ Hranice padá přesně mezi roky 1970 a 1971, tedy ve stejném okamžiku, kdy se v Piešťanech zastavila Káraova koncepce. Dva různé prameny, dvě různá místa, stejné datum.

Katalogizační karty sympozia Moravany nad Váhom

Třicet šest karet dřevěných soch ze sbírky Balneologického muzea Imricha Wintera, řazených podle přírůstkových čísel od 5/67 po 85/81. Pás lze posouvat do stran, kliknutím na kartu se otevře v čitelném rozlišení.

‹

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

›

Celý soubor karet s popisy na samostatné stránce, včetně adresy na každou jednotlivou kartu.

Srovnání: co se povedlo ve Vyšných Ružbachoch

Aby bylo možné piešťanský záměr spravedlivě posoudit, hodí se postavit vedle něj případ, kde se totéž povedlo. Ve Vyšných Ružbachoch na východních svazích Spišské Magury se v roce 1964 konalo přípravné sympozium a v roce 1965 první oficiální ročník. U zrodu stáli Miloslav Chlupáč, Rudolf Uher, Andrej Rudavský a rakouský Karl Prantl, zakladatel evropské sympoziální tradice, který podobné setkání založil v roce 1959 v St. Margarethen. Materiálem byl místní travertín, prostorem opuštěný lom jako přírodní ateliér.⁴

Jsou to titíž lidé. Rudavský, Uher, František Patočka a Pavol Binder vystavovali na prvním piešťanském ročníku v roce 1967, Chlupáč, Zdeněk Palcr, Zbyněk Sekal a Libor David o rok později v Moderní české plastice a Prantl přijel do Piešťan v roce 1969.^{1, 4} Piešťany, Ružbachy a Moravany nebyly tři oddělené příběhy, ale tři místa jedné a téže generace, která si mezi lety 1964 a 1969 stihla vybudovat vlastní prostor svobody.

Dopadlo to tam podobně a přesto jinak. I do Ružbách přišla normalizace a v desetiletí 1970 až 1980 se sympozia nezúčastnil žádný autor ze západního bloku, přednost dostaly bratrské socialistické země.⁴ Poslední ročník nepřetržité řady proběhl v roce 1990, po sedmadvaceti letech. Rozdíl přišel až v roce 1997: areál se všemi sochami byl vyhlášen za kulturní památku, což zastavilo snahy plastiky přemístit jinam. Dnes je v areálu přes sto skulptur autorů ze čtrnácti zemí a od roku 2012 se restaurují.⁴

A dnes

Přehlídka trvá. Letošní čtyřicátý ročník představil díla více než šedesáti slovenských a českých autorů všech generací včetně studentů bratislavských středních uměleckých škol a potrvá do 9. srpna 2026.² Sám jsem v něm zastoupen exteriérovou sochou u vstupu do galerie Fontána, o čemž píšu v samostatném článku o letošním ročníku.

Bilance

Tři věci na závěr.

Galerie nevznikla, sochy zůstaly. To je jemnější rozdíl, než se na první pohled zdá, a stojí za to ho rozvést. Záměr z roku 1967 počítal s tím, že z každého ročníku zůstanou v parku dvě až tři plastiky a vznikne stálá galerie soch v přírodě. Galerie jako spravovaný a chráněný celek, jaký mají ve Vyšných Ružbachoch, se v Piešťanech neudržela. Částečné naplnění té myšlenky je tu ale znát: některá díla ze sympozií a výstav v parcích skutečně zůstala. Když jsem v roce 2011 parky obcházel a fotografoval, bylo v mestském a kúpeľnom parku ještě asi pět dřevěných soch ze sedmdesátých let. Nejsou pohromadě, nejsou označené a nemají jednoho vlastníka: část patří Balneologickému muzeu, část městu Piešťany a část lázním. Potěšilo mě, že ještě asi před dvěma lety jsem našel poslední sochy s datací 1978 a 1979. Sochy ze dřeva zkrátka odcházejí, což ale neznamená, že tu nikdy nebyly. Právě naopak: celé generace mohly vidět sochařskou úroveň tvorby našich předchůdců, která je řádně zdokumentovaná a nezpochybnitelná.⁵ Proto v brzké době vznikne článek o tom, jak si v této oblasti stojíme dnes.

Ten dvojí snímek je celý argument v malém. Karta z roku 1993 popisuje nápis vzadu uprostřed sochy, socha o osmnáct let později v parku ten nápis pořád nese. Doklad a věc drží pohromadě. Chybí jen to třetí, tabulka se jménem autora, aby si kolemjdoucí mohl přečíst, na co se dívá.

Rok 1969 byl vrchol i mez. Výstava s Calderem, Tinguelym a Ueckerem se v Piešťanech mohla konat jen v úzkém okně mezi uvolněním a normalizací. Káraova koncepce na roky 1970 až 1972 to dokládá negativně: byla připravená a neuskutečnila se.

Kontinuita je zásluha, ne samozřejmost. Desetiletá mezera po roce 1993 ukazuje, že taková akce zmizí ve chvíli, kdy o ni přestane pečovat konkrétní člověk. Že přehlídka existuje i po šesti desetiletích, je práce několika generací organizátorů, kurátorů a autorů.

Zvláštní zmínku si zaslouží dokumentace. Monografii z roku 2008, o kterou se opírá i tento text, sestavili Vladimír Krupa a Martin Valo.¹ Z iniciativy Martina Vala k ní vznikla i online verze projektu, v tehdejším online prostoru jediná dokumentace svého druhu k tomuto podujatí. Web později zanikl a nic ho nenahradilo. Náročná práce na struktuře, textech a vkládání dokumentů tak zmizela jedním kliknutím. Argument nákladem tu neobstojí: provoz takového webu je proti hodnotě toho, co se ztratilo, zanedbatelná položka.

Nejde přitom o ojedinělý případ. Podobně to dopadá při změnách vedení měst a institucí, při výměnách pracovníků a obsazování funkcí. Nezaniká tím jen práce jednotlivce. Zaniká dokumentace výsledků práce našich předchůdců a s ní kus reprezentativnosti, kterou instituce má vůči veřejnosti i vůči vlastní historii. Měli bychom vyvinout maximální snahu, aby se minulost nepřepisovala podle vlastních ambicí. Platí to dvojnásob u přehlídky, jejíž šest desetiletí kontinuity je prací několika generací.

Sluší se proto na počátky vzpomenout. Ne kvůli tomu, aby se dnešek měřil rokem 1969, to by nebylo spravedlivé vůči nikomu. Ale proto, že sochy z parků odcházejí rychleji než ze sbírek a v případě dřeva odcházejí docela. Zůstává katalog, karta a fotografie. Pokud ani ty nikdo neotevře, zůstane po šesti desetiletích jen letní výstava v lázeňském parku, o níž se ví, že je nějakou dobu.

Zdroje

¹ KRUPA, Vladimír – VALO, Martin (zost.): Socha piešťanských parkov 1967 – 2008. Piešťany, Mestské kultúrne stredisko mesta Piešťany, 2008. ISBN 978-80-970017-0-4. Jména autorů, podtituly a údaje o jednotlivých ročnících jsou převzaty z katalogových soupisů v této publikaci.

² POLÁK, Viliam: Šesť výtvarníkov „Návratistov“ vystavuje na 40. ročníku Socha piešťanských parkov. Novomestský spravodajca, 7–8/2026.

³ Katalogizačné karty zbierkových predmetov, Balneologické múzeum Imricha Wintera, Piešťany. Medzinárodné sochárske sympózium Moravany nad Váhom, ročníky 1967 až 1981. Katalogizovala K. Kurilová, 1992 a 1993. Použit soubor karet děl ze dřeva, 36 karet, 33 evidovaných děl. Zjištění o složení účastníků a o umístění děl vycházejí z vlastního rozboru tohoto souboru.

⁴ Medzinárodné sochárske sympózium Vyšné Ružbachy. Obec Vyšné Ružbachy, obecvysneruzbachy.sk [online]. Text vychází z odborné studie v katalogu vydaném Tatranskou galériou v Poprade v roce 2012.

⁵ IRŠA, Andrej: Rezba motorovou pílou – príručka pre výtvarníkov. 2., rozšírené a prepracované vydanie. A-studio Andrej Irša. ISBN 978-80-570-1207-8. 225 s., 420 fotografií, 19 kapitol. Odborní garanti ABA International, Slovenská živnostenská komora, Štátny inštitút odborného vzdelávania. Informace o publikaci na kniha-rezba-motorovou-pilou.html.